Anděl

Anděl není jenom s tebou
on je tady pro všechny.
Tvoje smutky bere s sebou
posílá ti útěchy.

Nevidíš ho ale cítí.
je to pocit když brečíš.
Možná že ho vidíš
nebo jen jeho zálesky činíš.

Tento pocit jmenuje se
když lásku cítíš
tvoje srdce roztřepe se
ty se za to viníš.

Je tu se všema
a byl tu vždycky.
Oni cítí když je naše duše raněná
jsou to jejich dobré zvyky.

Pavouček

Co myslíš, že pavouk dělal
když obrázek sledoval.
V myšlenkách si marně tápal
ze sítí se radoval..

Přemýšlel jak může slon
na lehkém plotu sedět.
Když tak tak měl křivý sklon
a na okolí hledět.

Pavoukovi zamotala se hlava
když obrázek sledoval.
Věděl že v síti byla jeho strava
po síti cestu riskoval.

Tony strun

Říkáš věci znechucené
ale jen sám sobě.
Oni jsou tak pohoršené
hezké se zdají jen tobě.

Snad jednou prozříš
a uvidíš ten svět.
V němž si jen rochníš
Nejdeš vůbec vpřed.

Tvoje slova zraňují tě
protože jsou hnusná.
Uvnitř tebe spalují tě
znáš ten příběh o těch strunách.

Slova jsou jako vítr
nedají se přenášet.
Ani ty nejsi žádný mistr
proto se neumíš vznášet.

Ve vztahu hrají roli
různé tony spojování.
Může se stát cokoliv
i tvoje falešné pokřikování.

Radi

Radi je stará bábi
radi je radiátor.
Radi je stará paní
radi je starý diktátor.

Jak se říká a praví
všichni lidí by si hráli.
Jen to není tahle paní
jak život je zaprodaný,

Sundej paní černou kapií
at snad vidíš více.
Jsi jen stará paní
staré máš i líce.

Radi je zlá sadi
radi je radiátor.
Radi je zlověstná paní
radi je diktátor.

Hvězdičky

Na nebi byla hvězdička
svítila celičká
byla maličká.
Všichni se jí smáli
byli její kamarádi
byli stejně malý

KDYŽ VELCÍ BYLI MALÍ..
Na nočním nebi spolu tancovali
hvězdička s hvězdičkou
byli vždycky jedničkou.

Že i slavný byli hvězdy
měly zlaté vesty.
Svítily jen v noci
měsíce měli ve své moci.

Svítil jim na bále
na nočním nebi
měl skoro namále
když ztratil zlaté korále.

A tak dvě hvězdičky
spolu zas randily.
Sviítily celičký
byli obě maličký.

Nech lidi být

Nenič city lidem
nech je žít.
Nech je žit s klidem
přemýšlet a jen být.

Být sami sebou
být jako motýl.
Nechtějí být s tebou
ty jejich chyby krotil.

Nikdo není dokonalý
nikdo z nás nebude.
Nech lidi být nezavřený
ty jeden oblude.

Nech lidi snít
o velkém příběhu.
V jejich mysli žít
nebýt v záběru.

Hodné sudičky

Kdysi dávno byli sestry
jmenovali se sudičky.
Byli lesní členy.
A super lidičky.

Uměli kouzlit
a uměli dávat.
Uměli věci skloubit
neměli špatných závad.

Pomáhali pro radost
a všude je bylo potřeba.
Pro jejich laskavost
více slov snad netřeba.

Jejich láska pomáhala
mnoho lidem v nesnázích.
Pravdivou pak nastávala
na každém jejich ze vztazích

Bojím se

Jak moc tě to sere?
No, prostě ti to vadí,
jo, je to nepříjemné…
…se děsíš, žes začal tak nevhodně,
…hnusně?

Jen si to přiznej, seremětooo!
už ani nemluvím o sobě,
říkám si Ty, abych nemusel přiznat chybu?
…ježiš, to je zas výlev.

Ale co maj říkat ty druhý,
co si spolu nepovídaj,
to jako v temnotě mysli na sebe
…zíraj?
A pak se zblázněj?
…možná, ne, jen to přijmou.

Jak druhý? Třeba jsi to jen ty,
sakra mluv o sobě,
prostě třeba to máš tak jen ty!

Asi ne, vždyť se dívám na lidi,
na lidi, do jejich očí,
na denní lidi, ty v tramvaji a na ulici.
Tam ještě jsou normální lidi,
choděj, dívaj se kolem a někdy i na ostatní,
a hledají, dívají se, snaží se pochopit,
to stejné jako já.
Jsou často jako já, jen je potřeba se dívat i na ně.
Pak cítíš, že tu nejsi sám, asi cítí, že tu nejsme sami.
A bolí je to, nepochopení druhých, nebo spíš sebe.

Jo, to ti vadí, že se nechápeš,
tedy mně to vadí,
ale jak to máme udělat,
jako bychom si otázkami připravovali odpověď.

Co tu vlastně máme, když na konci nebude nic,
nebo možná jen něco, ale určitě to nevezmu do ruky.
Nebude to mít žádný smysl, nepůjde to smyslem obsáhnout,
třeba hmatem, ani pohledem, už nikoho nepohladíš…

Tak to ti vadí…
mně to vadí, že potom už nepohladím?
A teď mám strach, že potom už nepohladím?
že pak už TO neřeknu?

A to mám větší strach teď pohladit a říct?
Co mi v tom brání? Teď můžu, potom to nepůjde.
To je přece komické, bojím se více strachu teď než ničeho potom?
A přece je to pravda, něco ve mně je špatně,
v nás všech, co se bojíme teď.
…proto jsme tak smutní.
My se bojíme.
Já se bojím.

…už tomu rozumíš?
Bojíš se, že nepřekonáš ten strach,
bojím se, že se budu jen bát,
a nežačnu žít, než život skončí.
Nikoho ten strach nezajímá…

Teď jdu spát, nasbírám sil,
a ráno si řeknu,
je tu nový den, mohu ho žít,
to je dobře, chci ho žít.
Každé ráno si to řeknu!

Zapiš si to do Slunce :)