Archiv rubriky: Veršované příběhy

Stál tam v ohnivé zátoce šelem,

stál tam a sem tam houpal tělem.

Sám sebe objímal a oči měl vlhké,

vypadal, jako by jedl plody trpké.

Po obloze plují mraky,

jež se rychle za obzorem ztrácí

a na západě teče nad lesem krev,

to jen tma se vrací zpět.

On se díval na ten výjev

a to ho utvrzovalo že svět zlý je,

cítil potřebu si zabrečet

zanevřel na celý svět.

Čím víc slunce ztrácí vlády,

tím víc si ten človíček neví rady.

Po němých rtech mu slza ztéká

jeho vlastní beznaděj jej k smrti leká.

Červené moře se nyní rozlilo po nebi,

jako by byl někdo zraněný.

Od východu však již přichází tma

a rychlými chmaty červánky polyká.

Človíček se smutně dívá

jak na souši velryba

a přemýšlí kde se stala chyba,

ovšem příčinu nenachází, tak už to s chybami bývá.

Když šero zemi pokrývá

a nikdo se už nedívá,

ten človíček se na vrchol srázu staví

a boj sám ze sebou tiše svádí.

Když nastala tma

a zemi zcela pohřbila,

ten človíček prohrál svůj boj

nedokázal déle klásti vzdor.

Padal a nevydal ani hlásku,

možná proklínal svou nešťastnou lásku,

nebo možná neměl co by řval

a tiše si jen život přehrával.

Když dopadl, tak to zadunělo,

ten náraz rozerval jeho tělo.

Vánek po zemi rozfoukal

veškerou energii, jež mu pánbůh dal.

autor: Desktop_men
editor: Leo

Byl jednou jeden malý brouk.

Nevím už, zda to byl hovnivál či chroust,

ono to stejně jedno je

a moc na tom nesejde,

protože tahle básnička popisuje pouze události

a není důležité dozvídat se podrobnosti.

Ech, takže začneme: Jednoho dne dostal brouček hlad

a musel si jít jídlo sám obstarat.

I šel a hledal, avšak nenacházel nic k jídlu

nacházel jen paniku a bídu.

Kdekoli se podíval

jen smrťák s kosou tiše stál.

V bříšku prázdno, v hlavě prázdno, co teď?

Kdo najde léčebný prostředek?

Kdo se postará o trpící lid?

Kdo dokáže lid nakrmit?

Najde se člověk jež odvrátí zkázu

a který navrátí zničené zemi krásu?

Ale brouček nečekal než mu bůh podá ruku

a z úsměvem od ucha k uchu,

se vydal jednat na svou pěst

na královský hrad na kopec.

A i když cesta dlouhá byla

v broučkovi nyní vřela síla.

Prošel neslyšně přes padací most,

na strážích u brány si vybil zlost

tím že polechtal je pod brněním,

stráže se smáli až padli k zemi.

Pak prošel po koberci ze sametu

a před králem se dal do pokleku.

Než však stačil cokoli říct,

král rozesmál se z plných plic,

vstal a brouček spatřil jen velký stín,

ten bídný král jej k zemi přitlačil.

Ozvalo se jemné křupnutí

a ve tváři krále výraz nechuti.

Z broučka na zemi zbyla

jen placička beztvárná a nehybná.

Král se jen pousmál

a dvořany zavolal:

„Odkliďte ten nepořádek!“ řekl

a poté mrtvý do svého trůnu klesl.

Bůh si zlého krále k sobě vzal,

stejně jako král broučka i bůh krále rozmačkal

a z toho všeho plyne,

jen poučení jediné:

Ten kdo si chce vyskakovat na menší,

se musí přesvědčit že je největší a nejsilnější.

autor: Desktop_men
editor: Leo

Kapka deště po okně stéká,

nejlehčí cestičku si k zemi hledá.

Cestou potká kamarádky,

všechny se sloučí do jedné kapky.

Kapka s kapkou pojí se,

pak ulicí valí se.

Vytvoří silný vodní proud,

který čímkoli dokáže hnout.

Když spojí se několik vodních stroužek,

ač shora vypadají jako malý modrý proužek,

tvoří silný veletok,

jemuž k moři zbývá jen krok.

V moři se všechny kapky sejdou,

některé však hned do nebe jdou.

Tam se v mracích kupí a sílí,

pak plují oblohou několik míli.

Zase prší po chvíli.

Nové kapky se zrodily.

Celý děj se opakuje znova,

je to tak krásné, že mi došly slova.

autor: Desktop_men
editor: Leo

Řítím se ze srázu

a před očima mám strach a zkázu,

mé krásné auto kosí les,

proč jsem jen do něj opiléj lez?

Ta zatáčka snadná se zdála,

nějak se však moc zamotala

a už bylo na problém zaděláno,

dolů ze srázu to jede samo!

Celý život mám před očima a je mi zle,

vždyť nepoznal jsem všechno krásné a zakázané

a teď zažiji už jen muka.

Ach, jak přísná je boží ruka.

Auto pořád stále jede,

jen ďábel ví kde zaparkujeme.

Mám vyskočit a risknout zlomení vazu,

nebo počkat až ďábel dokončí zkázu

a nebo se modlit mám?

No, ještě nevím co udělám.

Zdá se mi všechno jako věčnost,

komu mám dát teďka přednost?

Snad tomu stromu vlevo a nebo vpravo?

Přemýšlím asi víc, než je zdrávo.

Vždyť je to jedno, když prvnímu se vyhnu,

druhému se již vyhnout nestihnu

a proletím skrz tvrdý kmen.

Můj osud bude zpečetěn.

Křečovitě brzdím, kola se protáčí,

doufám v zázrak, ale to asi nestačí,

chtělo by to trochu štěstí

a možná si mé auto cestu proklestí.

Stále fičím rychlostí větru,

už bych uvítal nějakou změnu.

Chci konečně zastavit a stát,

ale nechce se mi umírat.

Fičím, fičím, odlétává jehličí,

mým kolům se vyhýbají ježci i zajíci,

světlomety svítí skrz klestí a osvětlují kmeny,

sláva, už jsme zachráněni!

Zařval jsem si z plných plic,

pak ozvala se velká rána a nic víc.

Své smrti jsem právě dojel vstříc!

K tomuto konci již nelze nic víc říct.

autor: Desktop_men
editor: Leo

Snění za soumraku,
snění v autě či ve vlaku,
snění za chůze i v opilém stavu,
snění v chatrči, paneláku i honosném hradu.

Každý sní, každý má své tajné přání,
každý doufá v jejich vykonání,
na všem, ve všem a o všem se dá snít,
nic z toho snění se však nemusí vyplnit.

Snění sedláka o stádu volů,
snění opilce o alkoholu,
snění matky o vytouženém dítěti,
snění sirotka o vroucím obětí.

Och, sny jsou křehké jako plující mrak
a kdykoli se můžou roztrhat.
To pak z očí začnou pršet slzy jako hrách
a celý svět chceme rozplakat.

Snění samotáře o velké lásce,
snění vězně o vycházce,
snění chudáka o velkém hradu,
snění blázna o nápadu.

Snění na potoce a snění v lese,
snění o krásné dívce na pasece,
snění o všem o čem se dá snít,
ve snění nám nikdo nedokáže zabránit.

Můžou nám vzít svobodu, ale ne sny.
Sny ty překonají všechny zábrany
a zůstanou v našich hlavách na věky.
Jsou mnohdy jediným druhem útěchy.

autor: Desktop_men
editor: Leo

Jsou tu dvě přímky vedle sebe
a zdá se, že sahají až do nebe.
Jsou opuštěné, neveselé,
ocelově studené a zrezivělé.

Každé ráno na ně rosa sedne,
sem tam si na ně taky lehne
nějaký ten zoufalec ve svátečním saku
a čeká, že nabídne své tělo vlaku.

Jistě jste již pochopili přátelé,
že ty dvě přímky jsou koleje.
Ovšem zbytečně bychom vyhlíželi vlak,
tu jest konec českých drah!

České dráhy zkrachovaly
a tohle železo tu zanechaly.
A dojde to i sebevrahům,
že v tomto kraji odzvonilo vlakům.

Dělníci demontovali staré semafory,
zrušili silnice a vystěhovali domy,
zrušili nádraží a lidé odešli,
kam se poděli, jen pánbůh ví!

Jen stará kolej a železniční pražce
teď dávají tušit ty chvíle krásné
kdy tudy projížděl vlak hodinu co hodinu
a nabízel pohodlné cestování pro celou rodinu.

Kdo ví, zda má tahle ocel sny
a když, tak o čem vlastně sní?
Sní snad o blikajících semaforech
a rychlých rámusících kolech?

Já věřím, že každá věc svou paměť má
a své zážitky navždy v sobě uchová.
A věřím, že v noci, když všechno spí
se tyto koleje znovu rozezní.

Když položíte ucho na koleje,
uslyšíte, že ocelové srdce stále tepe
a jemně zpívá píseň svou.
Uslyšíte vzdálené troubení, zvuk píšťalky a řinčení kol.

autor: Desktop_men
editor: Leo