Jako bumberang

Hrál pan veliký
rád hrál na taktiky.
Vždy se mu to zvrtlo
protože byl trdlo.

Trdlo trdlem zůstane
říkám ti to občane.
Říkám ti pravdu
on má teď hanbu.

Celý svět se mu směje
protože on do lidí reje.
Jeho vtipy zvané dobré
jsou však v mozku pouze choré.

Takové myšlení
řídí jen zničení.
Ale pouze sebe
a jemu z toho jebe.

Dokud bude rýpat
bude chyby zpátky chytat.
Jako bumerang vracet
na jeho chybu bude doplácet…

Život

Život je jako posádka papíru
chvíli zalepuješ když uvidíš díru.
Která se vytvořila na šachovnici
při lidských hrách ve velké tlačenici.

Když dvě barvy si spolu hrají
a lidské mozky se v duchu ptají.
Proč jsou lidé černá bílá
jedna věc to způsobila.

Když v tom se láska ozvala
a svá slova mumlala.
Ale mozek zase tajil
své centra taky hájil.

Sváděli boj jak se patří
jejich barvy obě září.
Nikdo z nich však nevyhrál
tak to mozek rozdýchal.

Pochopil že dvě a více
má své dobré taky mince.
Že do světa oba patří
jako kdyby byli bratři.

Pohádka náročná

Byla jedna pohádka
nebyla dlouhá ani krátká.
Byla trochu poučná
pro někoho náročná.

Vyprávěla příběh lidí
kteří jenom sebe vidí.
Na ostatní nemyslí
vymýšleli nesmysly.

Nevěřili nikomu
dělali jen pohromu.
Věřili jen ve lži zlé
a v to co druhý řve.


O to těmto lidem jde
říkat jím jen „já jsem zde“
„Jen já jsem král“
„jsem se změnil když jsi spal.“

„Já jsem ta královna“
„plná zla a olova.“
„Vy jste ti podané“
„hajzlíci špinavé.“

„Vy jste ti dole“
„ve špatné škole.“
„Neučila Vás“
„jen mučila nás.“

…….
Něco se však náhle stalo
a nebylo toho málo.
Když se náhle změnili
v nové lidi se zrodili.

A proto končí pohádka
nebyla dlouhá ani krátká.
Byla jen poučná
pro někoho náročná.

Radi

Radi je stará bábi
radi je radiátor.
Radi je stará paní
radi je starý diktátor.

Jak se říká a praví
všichni lidí by si hráli.
Jen to není tahle paní
jak život je zaprodaný,

Sundej paní černou kapií
at snad vidíš více.
Jsi jen stará paní
staré máš i líce.

Radi je zlá sadi
radi je radiátor.
Radi je zlověstná paní
radi je diktátor.

Tramvajová episoda II.

Jednou má dcera, ještě coby pěkná a kyprá blondýnka, jela tramvají do práce. Přesně vidím ten unylý pohled 18-tileté dívčiny, jak přehlíží davy (je totiž dalekozraká, takže s brýlemi vypadá, jako když mžourá). A pak se to stalo. Tramvaj zabrzdila, dcera se utrhla od tyče a letěla pozadu směrem ke kabince řidiče s tím vyděšeným výrazem, jaký mají lidé před prvním seskokem z letadla, a cestou lapala nejen po dechu, ale taky po všem živém i mrtvém. Až se jí podařilo chytit se staršího muže, řekněme důchodového věku, což byl pro ni stařík nad hrobem), urvala ho od držadla a setrvačností vláčela sebou. Pochopitelně nohy obou zůstávaly pozadu, a tak sebou posléze práskli u řidiče na zem. Když vyprávěla, že nikdy nezapomene na zděšený výraz toho chudáka, který trval po celou cestu, než sebou sekli, a  když se z ní zvedal, hluboce se jí omlouval, pochopila jsem, že tomu pánovi se patrně o tom zdá ještě dneska (i když dnes možná už v nebi – je to přece jen pár let).

editor: kallivana

Tramvajová epizoda.

Lidé by se měli věnovat zaměstnání podle toho, k čemu jejich všeobecná dovednost inklinuje. Jsem třeba přesvědčená, že můj syn měl být střelmistrem či jiným demoličním mistrem, neboť dokáže zlikvidovat nepatrným úsilím vše, na co položí ruku – co ruku! – oko. Myslím, že by dosáhl mezinárodního uznání, jen by se patrně musel zřídit nějaký ústav s dost rozsáhlou působností, aby mu důslednou kontrolou zabránil zlikvidovat mrknutím toho oka celou zeměkouli najednou. Ve třech letech rozebral tříkolku a nikdy jsme ji už nedali dohromady. Zrovna tak jsem přesvědčená, že bych já měla dělat něco, co souvisí s padáním .Zatím jsem ale na lukrativní zaměstnání s touto náplní nenarazila. Když blahé paměti končil v Rudolfinu koncert, bylo to, jak zákon schválnosti velí, těsně před odjezdem noční tramvaje . A tak jsme před vánocemi , po vydání kabátků a příslušenství, s plnými pazourami tašek narvaných nákupy vyrazily across křižovatkou (což se sice nesmí, ale je to kratší) vstříc tramvaji již ve stanici stojící. Přehlédnu vzhůru vztyčené ruce mé kolegyně Stáni, jakoby chtěla zastavit hordy nájezdních kočovníků., protože stejně vodič neměl šanci odjet, když jsme blokovaly koleje v celé šíři. Vlítla jsem do dveří jako první, bohužel jsem zapomněla. na svůj módní, až ke kotníkům sahající kabát, na který jsem si hned na prvním schodu šlápla. V zápětí jsem si druhou nohou přišlápla cípek tašky a taška v opačné ruce se vlivem jakéhosi fyzikálního zákona obtočila okolo obou nohou, čímž jsem se na schodech ocitla dokonale spoutaná vlastní snahou. Nicméně tělo nasměrované do prostoru se tohoto příkazu drželo, takže jsem v poloze takřka vodorovné přistála hubou na protější sedačce, čímž jsem o jednu sedačku minula klín slušně vypadajícího udiveného pána ve starších letech. Naštěstí!. Protože jsem chodila za dámu“, měla jsem jak jinak – ještě slušivý klobouček, který celou tuto mou cestu provázel veselým poskakováním na temeni. Když se mi podařilo získat přehled nad rukama, vyrvat nohy z tašek a nasadit si klobouk, tramvaj už řvala nadšením, mezi dveřmi moje kolegyně se zkříženýma nohama (což je obvyklá ženská pozice v humorných situacích) bránily odjezdu a tramvaják vytrvale zvonil. Po celou další cestu se tváře lidí odvraceli s cukáním v koutcích, my jsme se nemohly na sebe podívat, abychom nevyprskly smíchy a já si odnesla z tohoto zážitku dvě promodralé rovnoběžné čáry v rozteči opěradel dvou sousedících sedadel. Jen si stále nejsem jistá, jestli si ostatní cestující stejně neříkali: Dobře jí tak, babě, když tak spěchá si sednout!!

editor: kallivana

Dovolená.

Když jsem dorazila na místo, bylo zataženo. V drobných loužích se odrážely umolousané mraky, válející se sem tam po obloze jak hadry na nádobí – jen sprchnout. (Však tuhle hrozbu čas od času splnily, aby se neřeklo!) U brány mi přívětivý nudící se starší pán poradil, co a jak a kde se mám přihlásit, zaplatila jsem směšný poplatek za dýchání vzduchu v jejich lokalitě, a zároveň se svazkem klíčů jsem dostala mně nic neříkající záhadné instrukce, kde najít místo ke složení hlavy a zavazadel. Obytný přívěs….Nakonec najít jej nebylo tak složité, od brány byl coby kamenem dohodil, „umývárny“ hned vedle (dokonce,  jak se časem ukázalo, v dopoledních hodinách i s teplou vodou). Příjemné!. S  pocitem odhodlání jsem se pokusila otevřít vzpouzející se malý zámeček, který měl psychologicky ochránit vstup do předsíňky (spíše předstanu) zmíněného přívěsu. Nikdy bych neřekla, že boj s tak malou věcí může člověka zcela vyčerpat, ale hlavně, že na čas odvedl mou pozornost od vnitřních obav, co tady, pro Krista pána, budu dělat! Jo, já to ještě neřekla? Jsem tady na dovolené !! V září,  které  na  rozdíl od jiných září,  jež jsou uchována v mé paměti jako mimořádně krásná a teplá, je mimořádně deštivé a studené. A jsem tu sama! V září – sama! Budou růst houby – možná (když v téhle zimě nerostou ani nehty!). Nu což, věřím meteorologům, kteří slibují od poloviny týdne zlepšení počasí. Přinejmenším tvrdí, že nebude padat sníh. Optimisticky naladěna vítězstvím nad zámečkem  vstupuji. Předstan nevypadá nejhůř. Na zemi dva pásy PVC zlatavé barvy, které působí vyhřátým dojmem. Jako by na ně igelitovými čtverci po stranách předstanu dopadalo momentálně nesvítící slunce. (Možná bych pásy překryla opačně, aby se smetí logicky lépe vymetalo. Asi to instalovali chlapi, těm tyhle detaily nevadí). Bílý umělohmotný stolek a štos židlí, konev, koš – a co je, proboha tohle? asi větrací skříňka na potraviny. Trochu labilní, ale nehaň, dokud neochutnáš…… No a – Sezame, otevři se – přívěs v celé své kráse. Horská kola!! Jestli jsem ještě nezapomněla, co jsem se v mládí naučila, tak to není špatný nález! Tím se moje obavy z náplně dovolené krátí na polovinu, už jenom tím, že bych opětovným učením jízdy na kole mohla zabít čas (a nebo sebe ).  Ale tak zlé to snad nebude. S trochou štěstí a šikovného manévrování jsou kola umístěna do rohu předstanu a prohlídka „zámku“ může pokračovat. Záclonky, skříň na šaty dokonce s ramínky, skříňka s nádobím (na mytí je ho až příliš), a tady ukrytý vařič pod zvedací deskou, a vedle dřez,  dokonce po předchůdcích malé nespotřebované zásoby. A taky vzkaz! „ Už tu lilo, byla bouřka, padaly kroupy. Co bude dál? Přejeme hezký pobyt“. Hmmm – milé – až na obsah toho lakonického sdělení! O houbách ani slovo. Že by nerostly? Vždyť to je má jediná plánovaná náplň! Uvidíme!! Prohlídka k mé spokojenosti skončila nalezením čtyř dekových spacáků a větším množstvím polštářků; to vše ukryté v úložných prostorách pod sedačkami u stolu. Tak hezky do práce! Udělám si kutloch – letiště dva na dva, kolem dokola hejno polštářů jako paša. Hrnec horké vody s jarem vypulíroval škvíry, vařič, okna zevnitř i zvenku,  vyhnal měsíční špíny a začíná to tu žít a dýchat. Pelíšek je hotov a mně nezbývá než se začít seznamovat s životním prostředím, které mne bude hostit příštích sedm dní. Obhlídka terénu začíná návštěvou místa, obvykle vyvolanou lidskou potřebou. Svým způsobem v noci milá blízkost toaletního zařízení  v září nevadí. Ovšem v letních vedrech a plném obsazení kempu nemusí být tato symbiosa až tak výhodná. Příjemně ulevená a  opláchnutá se vydávám malými krátkými výlety do všech světových stran stále na zrakové pupeční šňůře v dohledu mého přívěsu, abych nezabloudila jako Jeníček a Mařenka,i když si připadám, upřímně řečeno, jako Alenka v cizím městě. Mrtvém městě. Kolem plno chatiček, přívěsů s předstany i bez nich, sem tam ojedinělé, jakoby zapomenuté auto. Začínám chápat, jak vypadá město zcela vylidněné třeba cholerou. Dokonce ani ti hladoví bezprizorní psi, kteří vždy dokreslují atmosféru ve filmech s podobnými městy, tu neběhají. Stánek se smaženými kapry a hranolky vypadá podivně opelichaně a novinovému stánku chybí už jen cedule „FOR SALE“. Svými slepými okénky  nic než prázdnotu nenabízí. Veškeré služby v kempu se omezily na stále otevřenou  vstupní bránu a na kupodivu fungující sporé večerní osvětlení. Pár kroků od přívěsu se blýská hladina rybníka. Zmatněla těžkými mraky, začíná pršet. Roztaženými záclonkami se dívám z jedné strany do šedivé celty vedle stojícího opuštěného přívěsu odněkud z CB a z druhé strany na již zmíněné zavřené smažené kapry. Jen malým růžkem okna vidím cestičku k rybníku, na kterou déšť maluje do písku drobné mozaikovité obrazce. Vykládám si pasiáns, piju teplou kávu, rádio hraje melodie mého mládí. Zítra snad slibované počasí trochu osuší cestičky a rozjasní tvář vodní hladiny. Otevřela jsem oči s pocitem, že už jsem vyspaná. Čtvrt na 9 je dobrá hodina ke vstávání. Odhrnula jsem deku, kterou jsem důmyslně umístěnými kolíčky na prádlo oddělila mé letiště od „jídelny s kuchyňským koutem“ a tím zamezila rušivému přístupu ranního světla ze stropního okénka, a také úniku zapařeného tepla. V nose mne zastudil studenější vzduch z vedlejšího prostoru. Že by klam? – nebo opravdu svítí sluníčko ! Honem ven, abych ty toužebně očekávané paprsky neprošvihla. Přemožená nechuť převlékat se z vyhřátého „nočního úboru“ teplákového charakteru, ranní hygiena, káva, kaše s medem, holinky, nůž, deštník, svačina – směr k lesu. Je mezi námi jen jediná louka a klikatá vesnická cesta, tichá, bílá, končící v lesní temnotě. Vkročila jsem do zeleného pološera, vtáhla vlhkou, třepetavou vůni kapradin, jehličí a zetlelé kůry. Vím, že i když nenajdu houby, najdu tady nádherné ticho přerušené jen tikáním ptáků, prosvětlenými mýtinkami a nečekanými pavučinkami otravně se lepícími na obličej. Sametové bochánky zeleného mechu lákají ke stejně něžnému pohlazení, jakým hladíme čerstvě narozená kuřátka.  Oči přivykají šeru a světe div se – houby. Jedlé i nejedlé, malé i větší. S nábožnou úctou vkládám první úlovky do košíku a začínám několikakilometrovou pouť lesem, jejíž délka naplánovaná coby túra po silnici, by mi způsobila psychické trauma. Věřit se má. Rodičům, třídním učitelkám a meteorologům. Je pěkně . Vzduch po půlnoci už sice dýchne za krk připomínku, že vánoce se kvapem blíží, ale ranní sluníčko vyvolává naději, že léto ještě neskončilo. Budiž pochváleno slunce, i proto, že ve vyhřátém stanu pomalu, ale jistě schne část hub, navlečených na nitích jako nepovedené korále, zatímco druhá část čeká v ledničce, zda přežije v čerstvém zachovalém stavu transport domů. Jízda na kole se ukázala být bez ohledu na věk perfektně zažitou věcí. Jen tělesné proporce protestovaly trošku proti konstrukci kola. Díky příliš nízkým řídítkům mé špeky tlačily uvnitř ví bůh na co a nedostávalo se mi tím pádem dechu. Zápěstí vyčítavě připomínala, že váha pouhé  horní poloviny těla je dost velká, aby byla jimi silně pociťována. Výška sedla se dala přizpůsobit mým krátkým a oblým nožkám, jeho tvar však  vytlačil do mých sedacích oblin bolestivá místa. Díky kolu je sice nákup ve vesnici hračkou a okolí se pomalu stává známým, i když zpočátku se zdálo, že moje pouť skončí kdesi v příkopu naprostým vyčerpáním a najdou mne až rekreanti příští rok, jak sveřepě s vytřeštěnými důlky svírám kostnatými prsty řídítka kola. Ale vydržať!! Zásoby mizí zvolna, jen mé oblíbené vločky a salám na svačinku při cestách za houbami mizí rychleji. Dnes se láme týden a tak na oslavu navštívím v místním kině překvapivě neznámý film „Pozemšťanky nejsou lehce k mání“. Úsměvné dílko mne možná lépe ukolébá ke spánku, i když s mým obvyklým popůlnočním usínáním zatím potíže nebyly. „Konec dobrý, všechno dobré“  – jak říká klasik a já. Čím déle tu jsem, tím více se mi tu líbí, tím méně mám času, a počasí se lepší. Nebe modré, sem tam přeběhne malý mráček, aby se neřeklo, a větříček sfoukává z bříz drobné uschlé šupinky a první listí. Znáte ten pocit, kdy je ticho, i když je kravál ? Tak tady tu výsadu mají. Občas je z dáli slyšet štěkot psů, hlídajících chalupy na kraji lesa, tiché vrčení kdesi jedoucího auta nebo kostelní zvon zvonící poledne. Je bezelstně. A já v sobě nacházím už mnohokrát zapomenutou a znovu nalezenou vlastnost, že zapomínám na staré a nerada se loučím s novým. Možná ukvapený úsudek, ale jak málo člověk potřebuje k životu – trochu místa, vodu a oheň. Dary přírody by možná stačily částečně zasytit, protože najednou jídlo není podstatné. Je tu opravdu krásně. A tak hodím peníz do rybníka. Když to funguje ve Fontáně de Trevi, třeba i tady mi vhozená mince zaručí vítaný návrat.
Tak možná příští rok…

editor: kallivana

Ruka

Probudila se trochu jinak než v ostatní dny. Protáhla pomalu prsty do tmy. Prostředníček… prsteníček…. Cítila, jak teplo ze zahřáté dlaně uniklo do prostoru a venkovní vzduch zastudil. Rozmrzele zjišťovala, že patrně již neusne. Cizí nezvyklý zvuk upoutal její pozornost. “Jasně! Prší! …vždycky, když prší, špatně spím“ pomyslela si. „Že se ale rozpršelo!“ Pomalu vtáhla prsteníček zpět do dlaně a přitulila ho k ostatním prstům.  „Mám tady teplíčko“ řekla si líně. Prostředníček poněkud nešetrně odstrčil prsteníček, až žďuchl do malíčkova bříška. Marně se snažila zabrat.  „Proč jsem vlastně tak nespokojená?“ říká si v duchu a škrábe se prsteníčkem na spodní hraně dlaně. Náhle jí vytane vzpomínka na usínání… Pomalu se pootevře a udiveně zírá do noci. Palcem laská bříško ukazováčku a vnímá jemnost své vlastní kůže. “Ano, takhle to bylo!“ Intenzivní pocit jí projede až ke hřbetu. Prudce se sevře, až jí zbělají všechny klouby. Nehty se zaryjí do dlaně. Trochu to bolí… Nevadí! Ať!! Palec konejšivě  hladí bělavé strnulé klouby ostatních prstů. Bolestná agonie pomalu odeznívá, ale vzpomínka neodchází. Vlezle se vrací. Ten podivně hřejivý dotek, to vzrušivé teplo….Vzpomíná si, jak rozechvělá byla, když se mezi ukazováček a palec vsunuly prsty té druhé ruky. Jemné, nesmělé laskání palců …Jakoby nic…. Jakoby bezděky…Dobře si uvědomovala jejich pohyb. Ruka se začíná chvět. Touha, se kterou usínala, neodešla ve spánku. Ten půvabný něžný dotek… věděla, že ho bude všude nacházet, že ho bude stále všude hledat. Zaposlouchala se do šumění deště. Neuměla plakat, to dlaně neumějí. A tak byla vděčná dešti, že pláče za ni. I ten se po chvilce bouřlivých vzlyků maličko ztišil a vytrvalé slzení se ustálilo. Ruka přemýšlivě opřela palec a ukazováček o sebe a v duchu si pomalu napsala na dlaň: CHYBÍŠ….

editor: kallivana

Slunce.

Slunce se náhle rozprostovlasatilo a své husté pačesy rozhodilo do krajiny. Zacuchané paprsky světla se propletly jehličím a sem tam se zachytily na zvětralých zdech polorozbořeného hradu. Část z nich se proběhla po stráních lesnatého kopce a zamotala se svými konečky do objektu na vrcholku, část se rozutekla do kraje, rychle klouzajíc po vrcholcích střech a komínů, rozsekávajíc opar nad pařícími se stromy. Muž v okně pátravě přejížděl očima horizont. Vyčkávavě, s rukama opřenýma o otevřené okenice, zahlédl první zkoumavý paprsek, hladící obrysy probouzejícího se města.  Jeho dychtivý, jakoby strnulý postoj, byl čím dál méně napjatý. Zhluboka se nadechl a ostrý ranní vzduch se mu zařízl do plic, až se zajíkl. Otevřené oči hltaly ze tmy se rodící obraz. Napětí v těle se pomalu uvolňovalo a jeho tvář nabývala téměř milostného výrazu. Bradu trochu vysunutou dopředu nastavil vstříc přicházejícím paprskům. Oči se lehce přivřely, jakoby očekávaly příval letícího světla. Slunce se přitáhlo za pačesy a odrazilo se od obzoru. Na okamžik to vypadalo, že se o něco zranilo, jak se krvavý odlesk odtrhával od lesnatého horizontu, protahujíc svou spodní hranu jak žlutou karamelu. Rozprostřelo svou teplou a světlou sílu, která naplno zasáhla mužovu postavu v okně. Polaskalo jeho milující tvář a pokračovalo dál házet plnými hrstmi úsměvy do temných, studených a vlhkých koutů. Svítá….

editor: kallivana

Polámal se mraveneček – část 2

Vím co zbývá dodat ještě, až nezbude vůbec nic, mravenečci nebojte se, světlým zítřkům půjdem vstříc. Krize pohřbí jak Cikrta, tak i vládu hrabalů. Nákaza se šíří od nich a stát nemá vakcínu. Pohřeb bude velkolepý pro Satana přichystán, bude svržen do propasti a snad navždy zasypán. A vy, malí mravenečci, vy jste Boží tvorové, radujte se, žijte přeci a pracujte pro blízké. Vždyť mravenec nemá peníz a vůbec mu nechybí. Že by tohle poučení bylo také pro lidi?

editor: Martin

Polámal se mraveneček

Polámal se mraveneček, ví to celá obora,

o půlnoci zavolali Julínkova doktora.

Doktor chrastil pokladničkou, Cikrt těšil neplakej,

zaplatíš-li poplateček, do rána ti bude hej.

 

Zaplatil mu třicet korun, navíc ještě za předpis,

ráno skončil v nemocnici, zralý takřka na odpis.

Čtyři stály u postýlky, Cikrt si mnul ručičky,

peníze se jenom sypou do té naší kasičky.

 

Nedožil se mraveneček ani druhé hodiny,

stoupla prudce zadluženost celé mravenčí rodiny.

Poplatky za nemocnici, kremaci i rakvičku,

dokonale vyprázdnily tu mravenčí kasičku.

 

Neměli už mravenečci, z čeho by dál mohli žít,

poradil jim strejda Cikrt, peníze si vypůjčit.

Sjednali si rychlou půjčku za necelou hodinu,

nadlouho pak zadlužili svou mravenčí rodinu.

 

Tímto končí ten náš příběh a co k tomu dodat víc,

za rok přišel exekutor, nezbylo jim vůbec nic.

editor: Veronika

Triumvirát

U stolu sedíc dumaj’ tři hlavy
a vzpomínají na zašlé dny slávy.
Každá svý pivo a cigára pálí
a historky z časů, kdy o ně stáli.

Dávno, co o ně bili se muži
a psali verše krví i tuží.
Kdekdo je měl a kdekdo je sháněl,
nejsou však prodejné, to bych je haněl.

Asi že pokrok je než ony silnější,
na jejich místech teď mladší a vilnější
a ty tři živoří v smutku a bídě
v zapadlém lokále na rušné třídě.

A nikdo už je nehledá.
Co bude dál, nevěda,
působí v pajzlu jak na oko pěst
stárnoucí Pravda, Láska a Čest

autor: Beddy

Můj přínos lidstvu

Na místě,
kam každý chodí raděj sám
s úlevou si usedám,
cigáro si dám
a oddám se úvahám…

Co mě dovedlo až sem,
když život jsem promrhal
a děvkama, chlastem a karbanem.

Snad jsem měl být prospěšný lidu
a já se z toho lehounce vyzul
a bosý úplně jinam se vydal,
jó, kež by mě tenkrát někdo hlídal.

Pracoval bych pro vaše blaho,
ale teď je mou jedinou snahou
položit pěkně do kapek taktu
obsah svého trávícího traktu.

A než proud vody odnese vše do jinam,
naposled s hrdostí se ještě podívám
na to, co jsem před chvílí vykládal,
je to to jediné, co jsem kdy dokázal…

autor: Beddy

Kuchařská

Nemastný, neslaný
ve velkém kotlíku
chronicky nestravných
vaří už polívku…

Trochu mě smažili,
zkoušeli dusit,
nakonec papiňák
jim do vzduchu ulít…

Na sladko, s olejem,
furt chuť jak pomeje,
osolit, opepřit
maggické vůně
vanou si v povětří…

Ať přidaj‘ cokoliv co roste na poli,
jsem pořád trošičku, trošičku nahořklý
a uvnitř tuhý jak podešev sama
a na povrchu budu se matlat,
no ale co naplat,
Smrt neni rozežraná,
budu jí čvachtat…

autor: Beddy

Rychlá

Lehce se houpeš v bocích,
úzká máš ramena.
Hnědé máš oči,
roztáhneš kolena.

Lehký je dotyk
a jeho ozvěna,
skály jí zvučí,
kůže je červená.

Dotyky a vzlyky,
hezké je souznění.
Nedělat povyky,
jsme spolu sladění.

Úsměv Ti sluší,
hladím tvá ramena.
Máš vlhké uši,
ústům mým svěřená.

Lehká je peřina,
hezké jsou myšlenky.
Usínám tiše,
zapleten do Lenky.

autor: tini
editor: Tini

AdvANTure

Watch me on a way to forest,
last place of bravery & honesty
in growth of trees & nature stuff
that is never old enough.
So alone & so the one
discovering shadows & sparkling sun.

Direly missimg ways
like slave heading where bird sings,
approaching to the magic place,
the place of the anthills,
silent life is pulling my sleeve
I’m too close to leave
too close to leave…

Staring at that tiny nation
working hard & with patience
working for the queen
you can never see
with honesty & brave
but the slaves…

Since the morning till sunset
in a hurry in a sweat
for more pins, for bigger hill.
That’s the only real…

I’m pushing my nose so close
& ants don’t like me
fortunatelly they’re so tiny…

I laugh at their wars
for the leaf for dead beetle
for the bites for the reason
for dead brother for the fame
but all the same all the same…

Hope mankind is not fascinated with this mass
I must check out whether I have the ANTennas…

autor: Beddy

Námořnická

Když Země je v dáli ohnutá
možná to není stářím,
když chvíli Slunce září
ještě ne úplně shůry
na chatrný koráb života,
co jediný přežil potopu…

Aspoň lodičkou z kůry
na moment vládnout v potoku…

autor: Beddy

16 podmínek pro ráno

Až rozsvítí se i poslední hvězda,
až zapálí plamínek knot, jenž se nezdá,
až jahody zemřou a vyschne i víno,
až smysly naladí písničku jinou,
až cesta dlouhá zpečetí osud,
až srdce začnou bít jinak než dosud,
až železo ve výhni mírně se otočí,
až jemný samet světlo si ochočí,
až ohnivé jazyky Pompeje sežehnou,
až naleznou i poslední studnu bezednu,
až vysleče ze slupek jadérko cibule,
až začne plakat jemně a plynule,
až potoky slzí v řeku se slejou,
až oblaka ji až po obzor skejou,
až povrchní důvody zůstanou stranou,
až teprve potom smí přijít ráno…

autor: Beddy

Nirvana

Až konečně najdu důvody
dosáhnout věčné blaženosti
a až červů průvody
hravě okoušou líně moje vetché kosti,
konečně dva metry pod loukou,
ušetřen letní výhně…
Vyroste letitá slíva
pod kterou budou se milenci líbat,
před kterou budou se opilci klanět,
kde budou babky nadávat na ně,
než zaplujou pod své budoucí slívy,
až vznikne nádherný ovocný háj,
v kterém se začne zas nový ráj…

autor: Beddy