Dino Buzzati : Sedm poslů / I sette messaggeri

Na cestě k objevení království mého otce, den po dni jsem se vzdaloval městu a zprávy, které mi přicházely, byly stále vzácnější. Cestu jsem začal trochu víc jako třicátník a uběhlo víc jak osm roků, přesně osm roků, šest měsíců a patnáct dní neustálého pochodu. Věřil jsem tomu, na počátku, že za několik týdnů bych mohl lehce dosáhnou hranic království, ale naopak jsem pokračoval v potkávání stále nových lidí a krajin a všude lidi, kteří mluvili stejným jazykem, kteří mi říkali, že jsou moji poddaní. Myslím si, že buzola mého zeměpisu se tehdy zbláznila a věříc, že postupujeme stále k jihu, ve skutečnosti jsme chodili kolem dokola, aniž by se zvětšila vzdálenost, která nás dělila od metropole, tohle by mohlo vysvětlit důvod, kvůli kterému jsme ještě nedorazili k nejvzdálenější hranici. Nejčastěji mně ale trápila pochybnost, že tato hranice neexistuje, že toto království se rozprostírá bez nějakých hranic a že zatím co já bych se přibližoval nikdy bych nemohl dorazit do cíle. Na cestu jsem se vydal když jsem měl trochu víc jak třicet, příliš pozdě snad. Přátelé, od vlastních rodin, se vysmívali mému plánu jako zbytečnému plýtvání nejlepšími roky života. Ve skutečnosti jen málokteří z mých věrných souhlasili s tím,že se vydám na cestu. Trochu lehkomyslně-mnohem víc než teď-jsem si dělal starost o to abych mohl komunikovat, během cesty, se svými drahými a mezi jezdci své eskorty jsem vybral sedm nejlepších, kteří mi sloužili jako poslové. Věřil jsem bezděčně, že mít jich sedm by bylo přímo přehnané,ale s postupem času jsem si naopak všiml, že jich bylo směšně málo a pravda, žádný z nich nikdy neodpadl nemocen, ani se nezapletl s lupiči ani nestrhal koně v postroji. Všech sedm mi sloužilo s vytrvalostí a oddaností, kterou jen těžko dokážu vůbec kdy oplatit. Abych je lehce rozlišil pojmenoval jsem je postupně podle abecedy : Alexandr, Bartoloměj, Caio(Kaius), Dominik, Ettore (Hektor),Frederik a Gregorio (Řehoř). Z nezvyku na vzdálenost od svého domova jsem vyslal prvního – Alexandra, už druhého dne cesty večer, kdy jsme již projeli osmdesátku mil. Večer poté, abych se ujistil, že komunikace bude pokračovat, vyslal jsem druhého, potom třetího, pak čtvrtého, tak po sobě až k osmému večeru cesty, kdy vyrazil Řehoř. První se ještě nevrátil. Dorazil k nám desátý večer, zatím co jsme chystali rozložit tábor na noc v opuštěném údolí.Od Alexandra jsem věděl, že jeho rychlost byla nižší než by se dalo předpokládat, myslel jsem si, že postupujíc odděleně, v sedle výborného jezdce, ten by mohl projet za stejnou dobu vzdálenost dvakrát tak větší té naší, on však mohl jen jednou a půl, za jeden den, zatím co jsme my postoupili čtyřicet mil, on jich urazil šedesát, ale ne více. Podobně to bylo s ostatními. Bartoloměj, který odjel do města třetí den cesty nás dostihl patnáctého dne, Caio , který odjel čtvrtý den byl nazpět dvacátý den. Velmi brzy jsem zjistil, že stačilo vynásobit pěti vybrané dny abych se dozvěděl, kdy nás posel dostihne.
Tak jak jsem se stále víc vzdaloval od metropole, plán cesty se stále více prodlužoval. Po padesáti dnech pochodu se intervaly mezi příjezdy jednotlivých poslů začaly lehce zvětšovat. Zatímco dříve jsem viděl přijíždět do tábora jednoho každý pátý den, tento interval se dostal na dvacátý pátý a hlas mého města stále více slábnul, celé týdny uběhly aniž bych měl nějakou zprávu.Uběhlo tak šest měsíců – již jsme překročili Bažantí hory – interval mezi jedním a druhým příjezdem posla se zvýšil na skoro čtyři měsíce. Ti mi teď už přinášeli vzdálené zprávy, obálky mi přicházely pomačkané, někdy s vlhkými skvrnami kvůli nocím stráveným v ohradách odkud mi je přinášeli. Ještě jsme postoupili. Zbytečně jsem se snažil ujistit, že oblaka plující nade mnou jsou stejná jako ony z mého dětství, že nebe vzdáleného města není odlišné od modré kupole vysoko nade mnou, že vzduch je stejný, stejný dech větru, stejné hlasy ptáků, zdály se mi po pravdě věcmi novými a odlišnými a já jsem se cítil cizincem. Kupředu, jen vpřed! Tuláci, které jsem potkal na planinách mi říkali, že hranice nebudou daleko. Povzbuzoval jsem svoje lidi, aby neustávali, utěšil jsem odrazující výrazy, které se objevily na jejich rtech. Již uplynuly čtyři roky od mého odjezdu, tak dlouhatánská dřina. Metropole, můj domov, můj otec, se stali podivně vzdálenými, skoro jsem tomu nechtěl věřit. Dobře dvacet měsíců ticha a samoty mi mezitím uběhlo teď mezi jednotlivými objeveními se poslů. Přinášeli mi zvláštní, časem zažloutlé dopisy a v těch jsem nacházel zapomenutá jména, způsoby mluvy mně nezvyklé, city, které jsem nedokázal pochopit. Následujícího rána, po pouhé jedné noci odpočinku, zatímco my se vydali na pochod, kurýr vyrazil opačným směrem aby doručil do města dopisy, které jsem měl již nějakou dobu připravené. Ale uběhlo osm a půl roku. Ten večer jsem večeřel sám ve svém stanu, když vešel Dominik, který se dokázal ještě usmívat, i když ho přemáhala únava. Neviděl jsem ho skoro sedm let. Po celé toto předlouhé období nedělal nic jiného než pádil přes prérie, lesy a pouště, kdy vyměnil bůhví kolikrát osedlané koně, aby mi přinesl ten balíček dopisních obálek, které jsem od této chvíle neměl chuť otevřít. On šel již spát protože odjíždí nazítří ráno za úsvitu. Odjede naposled. Do zápisníku jsem si vypočetl, že jestli všechno dobře půjde a já budu pokračovat v pochodu jako doposud a on svůj, neuvidím Dominika dřív jak za třicet čtyři let. Já budu mít sedmdesát dva. Ale začínám se cítit unaven a je možné, že mne dříve sebere zubatá, takže ho již nestihnu nikdy znovu uvidět. Za třicet čtyři let (dokonce dříve, mnohem dříve) Dominik zahlédne neočekávaně ohně mého tábora a bude se ptát, proč jsem mezitím tak málo urazil na pochodu. Jako dnes večer, ten dobrý kurýr vstoupí do mého stanu s léty zažloutlými dopisy, plné absurdních zpráv o čase již pohřbeném, ale zastaví se na prahu, vidouc mne nehybného nataženého na lůžku, dva vojáci po stranách s pochodněmi, mrtvého. „Přesto přistup Dominiku a neříkej mi, že jsem krutý! Dones můj poslední pozdrav do města, kde jsem se narodil,ty jsi poslední zbylé pouto se světem, který nějakou dobu byl také můj.“ Nejposlednější zprávy mi daly vědět, že mnohé věci se změnily, že můj otec je mrtev, že „koruna“ přešla na mého nejstaršího bratra a že mne měli za ztraceného, že dali postavit vysoké kamenné paláce tam, kde byly dříve duby, pod které jsem si chodil obvykle hrát. Ale přece jen je to moje stará otčina. Tys poslední moje pouto s nimi Dominiku. Pátý posel Ettore(Hektor), který mne dostihne, dá-li Pánbůh za rok a osm měsíců, protože by se už nestihl vrátit. Po tobě bude ticho, o Dominiku, jedině, že bych nakonec nenašel vytouženou hranici. Ale čím víc postupuji, tím víc přicházím k přesvědčení, že neexistuje hranice. Neexistuje, mám podezření, hranice, alespoň tak jak jsme navyklí si myslet. Nejsou tam zdi, které by rozdělovaly, ani předělová údolí, ani pohoří, která pohltí krok. Pravděpodobně překonám rozhraní aniž bych si toho vůbec všimnul a budu pokračovat v cestě vpřed nevědomky.Proto si myslím, že Hektor a další poslové po něm, až mne znovu dostihnou nevydají se znovu na cestu k metropoli, ale vydají se na cestu, aby mne dokonce předstihli,tak že bych mohl vědět předem co mne čeká. Večer se ve mne zažíná nějaká nezvyklá úzkost a není to lítost za opuštěnými radostmi, tak jak se dělo v prvních dnech cesty, spíše netrpělivost poznat země neznámé, ke kterým směřuji. Jdu a všímám si – a zatím jsem se s tím nikomu nesvěřil – jdu a všímám si jak ze dne na den, pomaličku jak postupuji k nepravděpodobnému cíli, na nebi zazáří nezvyklá zář, která se mi nikdy dřív neobjevila, ani ve snech a stejně jako rostliny, hory, řeky, které přecházíme, zdají se být z odlišné hmoty než je ta naše a vzduch přináší předtuchy, které nedovedu popsat. Nová naděje mne táhne nazítří ráno ještě více kupředu, k oněm neprozkoumaným horám, které skrývají stíny noci. Ještě jednou opustím tábor, zatímco Dominik se bude ztrácet na opačné straně horizontu, aby doručil vzdálenému městu zbytečné moje poselství.
 

editor: Milo Blechta

Dino Buzzati : Něco se stalo / Qualcosa era successo

Vlak projel jen několik kilometrů (a cesta byla dlouhá, zastavili jsme se jen na nejvzdálenější příjezdové stanici, tak to probíhalo deset hodin v kuse), když jsem na jednom přejezdu naproti zahlédl z okénka jednu mladou ženu. Byla to náhoda, mohl jsem se dívat na spoustu jiných věcí, ale můj pohled padl zrovna na ni, která nebyla ani krásná ani nějak zvlášť milá, neměla vlastně nic zvláštního, kdoví proč se stalo a já se díval na ni. Byla zjevně opřena o tyčku závory, aby si užila pohledu na náš vlak, super přímý expres miliard na sever, symbol pro nevzdělaný lid, snadný život, dobrodruzi, nádherná kožená zavazadla, slavné osobnosti, filmové hvězdy, jedenkrát za den toto úžasné představení a navíc úplně zadarmo. Jak ale vlak projížděl před ní, nedívala se na naši stranu (přestože tam byla a čekala snad hodinu) nýbrž měla hlavu odvrácenou nazpět, starajíce se o muže, který přibíhal z dálky cesty a křičel něco, co jsme my přirozeně nemohli slyšet , jako by si všimnul propasti a chtěl ženu upozornit na nebezpečí. Byl to ale okamžik, scéna odlétla pryč a tu jsem se sám sebe zeptal, jaká starost asi mohla přejít prostřednictvím onoho muže na dívku, která nás přišla pozorovat. A právě jsem se chystal usnout za neustálého pohupování vozu, když náhodou – určitě se jednalo o čirou a prostou náhodu – všiml jsem si jednoho venkovana stojícího na zídce, který usilovně volal a volal do dlaní jako tlampače směrem k vesnici. I tentokrát to byl okamžik, protože expres uháněl a přece v jedné chvíli jsem stihl zahlédnout šest nebo sedm osob, jak přebíhali přes louky, přes obdělávaná pole, přes vojtěšku a nevadilo jim, že ji pošlapali, musela to být dost důležitá věc. Přicházeli z různých směrů, někdo z domu, druhý dírou v plotě, další z pomezi řádků vinohradu nebo copak vím, všichni nesměřováni k zídce s mladým hlasatelem. Přibíhali, páni ti přibíhali, dalo by se říci vyděšeni nenadálou zprávou, která hrozně budila jejich zvědavost, berouce jim klid jejich života. Ale byl to jen moment, opakuji, záblesk, nebylo času pro další postřehy. Jak zvláštní, myslel jsem si, během několika kilometrů už dva případy lidí, kteří se dozvídají nenadálou zprávu, tak jsem se alespoň domníval. Nyní upnut na neurčito, zkoumal jsem venkov, ulice, vesničky, statky s předtuchami a neklidem. Snad to záviselo na tom zvláštním stavu duše, ale víc jsem pozoroval lidi, venkovany, koláře a tak dále, stále víc se mi zdálo, že je tam nezvykle živo. Ale ano, proč to chození sem a tam na dvorech, ty udýchané ženy, ty vozy, ten dobytek. Všude to bylo stejné. Kvůli rychlost však nebylo možné dobře rozlišovat, nicméně přísahal bych, že všude to byla stejná příčina. Že by v kraji slavili nějaký svátek ? Že by se muži chystali zajet na trh ? Ale vlak ujížděl a venkov byl celý v kvasu, jak jsem usuzoval podle zmatku. A tehdy jsem si dal do spojitosti ženu na přejezdu, mladíka na zídce, pobíhání venkovanů. Něco se stalo a my ve vlaku jsme o tom nic nevěděli. Podíval jsem se na své spolucestující, na ty z kupé a na ty, kteří stáli na chodbičce. Ti si toho nevšimli. Zdáli se být klidní a jedna paní okolo šedesáti let naproti mně se chystala usnout. Nebo naopak, měli nějaké podezření ? Ano, ano, také oni byli neklidní, jeden vedle druhého a neodvážili se promluvit. Víc jak jednou jsem je překvapil, když jsem odklonil nedůvěřivé oči jinam. Zvláště ospalou paní, právě ji, pozorovala mne s přimhouřenýma očima a potom mne hned kontrolovala, jestli jsem ji snad neodhalil. Ale z čeho měli strach ? Neapol. Zde obyčejně vlak zastaví. Ne však dnes super rychlík. Těsně kolem nás se mihnuly staré domy a ve tmavých dvorech jsme zahlédli osvětlená okna a za nimi v pokojích – byl to okamžik – skloněné muže a ženy jak dělají uzle a zavírají zavazadla- tak to vypadalo. Nebo jsem se nechal oklamat a byla to všechno fantazie ? Chystali se na odjezd ? Kam ? Nebylo jedné šťastné zprávy, která by vzrušila města a venkov. Nějaká hrozba, nebezpečí, nějaké oznámení o neštěstí. Pak jsem si ale řekl, kdyby tam byla nějaká velká nehoda, přece by zastavili vlak a vlak naopak nacházel všechno v pořádku, pořád signály o volné cestě, výhybky perfektní, jako na zahajovací jízdě. Jeden mladík po mém boku se postavil s výrazem, že se protahuje. Ve skutečnosti chtěl lépe vidět a naklonil se přes mne, aby byl blíž k oknu. Venku krajina, slunce, bílé cesty a na cestách povozy, nákladní auta, skupiny pěšky jdoucích lidí, dlouhé karavany jako ty co se konají v den pouti za svatého patrona. Ale bylo jich tolik a stále houšť, postupně jak se vlak blížil na sever. A všichni měli stejný směr, odcházeli na jih, utíkali před nebezpečím, zatímco my jsme se propadávali k válce, revoluci, morové nákaze, ohni, co tam vůbec mohlo být ? Nevěděli jsme, že „to“ bude za pět hodin, ve chvíli příjezdu a snad již bylo příliš pozdě. Nikdo nic neřekl. Nikdo nechtěl udělat první vstřícné gesto. Každý snad o sobě pochyboval, tak jako já, v nejistotě jestli všechen ten poplach je skutečný, nebo je to jednoduše jedna bláznivá myšlenka, halucinace, jedna z těch absurdních myšlenek, které se rodí ve vlaku, když jsme trochu unaveni. Paní naproti si povzdychla, předstírajíc že se probudila a jako ten co se probírá ze snu se mechanicky rozhlížela, ustrnula pohledem na madle záchranné brzdy. Také my všichni jsme se podívali na ono zařízení se stejnou myšlenkou. Ale nikdo nepromluvil, nikdo neměl odvahu prolomit to ticho nebo se jednoduše osmělit, zeptat se těch druhých na to, jestli si nevšimli venku něčeho poplašného. Nyní se cesty hemžily povozy a lidmi, všichni na pochodu na jih. Přeplněné vlaky, které nás míjely opačným směrem. Pohledy plné strachu těch co nás viděli z venku uhánět krajinou, letíc tak spěchem na sever. A přecpaná nádraží. Někdo nám kynul, ostatní na nás křičeli věty, ze kterých jsme vnímali jen samohlásky, jako je tomu u ozvěn v horách. Paní naproti se na mně zahleděla, v rukách plno šperků, nervózně mačkala kapesník, zatímco její pohledy pokorně žádaly … Mohl by jsi promluvit konečně, vyburcuj je z toho ticha, prones nějakou otázku, kterou všichni jako dobrodiní a nikdo se to jako první neosmělil udělat. A hle další město. Jak vlak vjížděl do stanice, zpomalil trochu, dva nebo tři nevydrželi a vstali,v naději, že mašinfíra zastaví.. Místo toho projel, tu hlučná mela podél laviček, kde se tlačil neklidný dav supící k odjíždějící soupravě mezi chaotickými hromadami batožin. Jeden chlapec se nás pokusil dostihnout s balíkem italských novin a jedněmi mával, těmi s velkým černým titulkem na přední straně. Tehdy se znenadání paní naproti vyklonila z okna ven a podařilo se jí uchopit list, ale vítr jízdy jí ho vytrhnul. Mezi prsty jí zůstal jen útržek. Všimnul jsem si, že se jí chvěly prsty při tom, když se to snažila vysvětlit. Byl to útržek trojúhelníkovitého tvaru, na něm jsme přečetli záhlaví novin a z velkého názvu článku zbyla k přečtení jen čtyři písmena…IONE, tak se to četlo. Nic jiného. Z druhé strany bezvýznamné zprávy. Beze slov, paní pozvedla útržek, aby ho všichni mohli vidět, ale my jsme ho už předtím viděli. Dělali jsme, že to pro nás nic moc neznamená. Se vzrůstajícím strachem v každém z nás sílila zdrženlivost. K nějaké věci, která končila na -IONE jsme se hnali jako blázni a musela být děsivá, jestliže po této zprávě se všechno obyvatelstvo vydalo bezodkladně na útěk. Nějaká nová a velmi silná skutečnost zlomila pozemský život, muži a ženy mysleli jen na to- zachránit se – opouštějíc domovy, práci, záležitosti, všechno ale náš vlak, ne, zatracený vlak běžel s pravidelností hodinek, jako čestný voják, který se znovu zařazuje do zástupu poraženého vojska, aby znovu dobil svůj zákop, kde již táboří nepřítel. A ze slušnosti, z ubohého lidského ohledu, nikdo z nás neměl odvahu reagovat. Ach vlaky, jak se podobají životu! Zbývaly dvě hodiny. Za dvě hodiny, příjezd, dozvíme se svůj společný osud. Dvě hodiny, hodina a půl, hodina, již se setmělo. Zahlédli jsme z dálky světla našeho vysněného města, jeho nehybný odraz záře, žlutý kruh na nebi nám znovu dodal trochu odvahy. Lokomotiva zapískala, kola zarachotila na labyrintu výhybek. Stanice, černé obrysy nádražních budov, lampy návěstí, všechno bylo na svém místě jako obvykle. Ale hrůza ! Rychlík ještě jel a uviděl jsem, že stanice je opuštěná, prázdná a holá nástupiště, ani jedna lidská postava jakkoli se hledalo. Vlak konečně zastavil. Seběhli jsme po nástupištích směrem k východu, ve snaze najít někoho blízkého. Zdálo se mi, že v rohu, vpravo, v pozadí, trochu v polostínu, že jsem zahlédl železničáře s čapkou, který jako vyděšený sebou trhnul od jedněch dveří. Co se stalo ? Ve městě již nenajdeme živou duši ? Když tu nás zamrazil hlas jedné ženy, velmi vysoký a prudký jako výstřel. „Pomoc ! Pomoc !“ křičela a výkřik se rozezněl pod skleněnou klenbou s prázdnou zvučností navždy opuštěných míst.
 

editor: Milo Blechta

Dino Buzzati : Hrboly na zahradě / Le gobbe nel giardino

Když se večer stmívá, chodím rád na procházku do zahrady. Nevěřili by ste, že jsem bohatý. Zahradu, jako je ta moje máte všichni a později pochopíte proč. Ve tmě, ale není to vlastně úplná tma, protože z rozsvícených oken domu vychází slabá zář a v této tmě se procházím boty napůl ponořené v trávě. Zatím co přemýšlím a přemýšlejíc zvedám oči k nebi jestli je jasné, zdali tam jsou hvězdy a když ho tak pozoruji, ptám se sám sebe na mnohé věci. Za některých nocí si však nepokládám otázky, hvězdy jsou tam nahoře nade mnou překrásné a neříkají mi nic. Byl jsem ještě chlapec, když jsem na své jedné noční procházce klopýtl o překážku, kterou jsem neviděl. Škrtl jsem zápalkou a ve slehlé trávě byl nějaký výčnělek a byla to zvláštní věc. Snad zahradník dělal nějakou práci, myslel jsem si, zeptám se ho zítra ráno. Nazítří jsem si zavolal zahradníka, Giacomo se jmenoval. „Co jsi dělal na zahradě, že je na trávníku hrbol ?“ řekl jsem mu,“včera večer jsem tam zakopnul a dnes ráno, hned jak se rozednilo jsem si toho také všimnul. Je to úzký a podlouhlý hrbol a podobá se zasypanému hrobu. Nechceš mi říci co se děje ?“ „Nejen že se podobá, pane“ řekl zahradník Giacomo „ je to opravdu hrob, protože včera, pane, zemřel Váš přítel.“ Byla to pravda. Můj předrahý přítel Sandro Bartoli zahynul jako dvacetiletý v horách s roztříštěnou lebkou. „A ty chceš říci, že můj přítel je pohřben tady ?“ říkám Giacomovi. „Ne,“ odpověděl „Váš přítel, pan Bartoli,“ tak to řekl, jak to dělá s ohledem starší generace „ byl pohřben na úpatí hor, které znáte. V této zahradě se však trávník vyzvedl sám od sebe, protože je to vaše zahrada pane a všechno, co se stane ve Vašem životě se, pane, projeví právě zde.“ „Ale jdi, prosím tě, to jsou jen absurdní pověry“ řekl jsem mu „a srovnej prosím tě ten hrbol !“ Nic se s ním pak nestalo a hrbol zůstal kde byl a já jsem pokračoval večer, když se stmívalo ve svých procházkách. Občas se mi stalo, že jsem zakopl o ten hrbol, ale ne zase tak často, což bylo dáno tím, že zahrada je dost velká, byl to hrbol široký sedmdesát centimetrů a dlouhý metr devadesát, na vrchu porostlý travou, výškou na úrovni trávy okolo asi dvacet pět centimetrů. Přirozeně pokaždé, když jsem tam klopýtnul, myslel jsem na něho, na mého drahého přítele, ztraceného, ale mohlo to být i naopak. Je potřeba říci, že srážka s hrbolem přišla ve chvíli, kdy jsem na něho myslel. Ale toto je věc poněkud těžká k pochopení. Uběhly například dva nebo tři měsíce, aniž bych na své noční procházce narazil na onu malou vypouklinu. V tomto případě se mi vzpomínka na něj znovu vynořila a já se zastavil v tiché noci a hlasitě se zeptal : „Spíš ?“ Ale on neodpověděl. Skutečně spal, ale daleko pod strmými skalami, na jednom hřbitůvku v horách a časem si na něj nikdo nevzpomněl, nikdo mu nepřinášel květiny. Nicméně uběhlo mnoho let, když tu jednou večer jsem se na své zahradě, přímo v rohu naproti, klopýtl o další hrbol. Málem jsem se natáhl jak široký tak dlouhý. Bylo po půlnoci, všichni šli spát, ale takové bylo moje rozčílení, že jsem zvolal : „Giacomo, Giacomo…“ dokud se mi nepodařilo ho probudit. Uvnitř se rozsvítilo okno a Giacomo se vyklonil opírajíce se o okenní římsu. „K čertu, co je to za hrbol ?“ zvolal jsem. „Ty jsi něco kopal ?“ „Ne, pane, jen nedávno odešel jeden Váš společník z práce,“ řekl „byl to pan Cornali.“ Jenže po nějakém čase mne podráždil třetí hrbol a i když byla hluboká noc i tentokrát jsem zavolal na Giacoma, který právě spal. Již jsem velmi dobře chápal význam, ale špatné zprávy mi ten den nedošly a plný úzkosti jsem se chtěl něco dozvědět. Spatřil jsem trpělivého Giacoma v oknì a zeptal se ho : „Kdo to je ? Zemřel někdo ?“ „Ano, pane“ řekl. „Jmenoval se Giuseppe Patané“. Potom uběhlo několik dost klidných roků, ale v jedné chvíli začaly na trávníku přibývat další malé, ale vyhrnuly se na povrch i velké, které se nedaly přejít krokem, bylo nutné je vskutku z jedné strany vystoupat a druhou stranou sejít jako malé kopečky. Této velikosti vyrostly dva, jeden od druhého jen kousek vzdáleny a nebylo se třeba ptát Giacoma na to co se stalo. Tam dole, v těch dvou hromadách velké jako bizon, tam jsou uzavřeny, krutě mi odtržené drahé části mého života. Protože jsem se každou chvíli setkával ve tmě s těmito hrozivými vyvýšeninami, promíchávalo se ve mně mnoho bolestného a zůstával jsem tam jako vyděšené děti volající jména svých přátel. „Cornali, Patané, volám vás Rebizzi, Longanesi, Mauri, vás, kteří jste se mnou vyrůstali a po mnoho let se mnou pracovali“. Potom ještě hlasitěji : „Negro! Vergani!“ Bylo to jako výzva, ale nikdo se neozval. Postupně moje zahrada, čas totiž hbitý a slizký je krokem, se přeměnila v bitevní pole. Tráva tam ještě je, trávník ale stoupá a klesá do labyrintu kopců, hrbolů ,výčnělků a vypouklin a každým z těchto výrůstků je jedno jméno, každé jméno představuje jednoho přítele, každý přítel jeden vzdálený náhrobek a prázdno ve mně. Letos v létě se k nim přidal jeden vysoký tak, že když jsem byl těsně u ní, její obrys zakryl výhled na hvězdy, byl veliký jako slon, jako domek, bylo to něco hrozivého, když jsem zdolával tento druh strmého srázu, rozhodně bylo lepší se mu vyhnout a obejít ho. Ten den mi nedošla žádná špatná zpráva, takže objevení nové hromady na zahradě mne dost překvapil. Ale i tentokrát jsem rychle pochopil, byl to můj drahý přítel z mládí, který odešel, mezi námi bylo mnoho společných zážitků, spolu jsme objevovali svět, život a ty nejkrásnější věci, spolu jsme objevovali poezii, obrazy, hudbu, hory a bylo logické, že pro obsáhnutí tohoto nekonečného materiálu, by v souhrnu a zúžený do pouhých výrazů, bylo pro něj potřeba opravdového pahorku. Tehdy mnou projel záchvěv vzpoury. Ne, nemůže to tak být, řekl jsem si se strachem v duši a ještě jednou jsem volal své přátele po jménech, když tu jsem pocítil v té noci jakýsi závan větru, který mi přinášel něco jako přitakání, slabé ano. Usoudil jsem, že nějaký druh hlasu mi odpovídá – ano, přicházející z jiných světů, ale možná jsem tak porozuměl jen z hlasu nočního ptáka, kterým se v mé zahradě líbí. Ted mi ale neříkejte, prosím vás, proč nám vyprávíš o tak smutných věcech, život už je takový, krátký a těžký sám o sobě a lítostnit se nad tím je blbost. Konec konců tyto smutky se nás netýkají, týkají se jen tebe. Ne, odpovím, bohužel týkají se i vás a bylo by to krásné, já vím, kdyby se vás to netýkalo. Tahle věc s hrboly na trávníku se totiž přihodí všem a každý z nás, konečně jsem se vyjádřil, vlastní takovou zahradu, kde se odehrávají tyto bolestné jevy. Je to prastarý příběh, který se opakuje po staletí od začátku a i pro vás se bude opakovat. Věci se mají takto a není to literární žert. Také se přirozeně ptám, jestli jednoho dne v některé zahradě vznikne hrbol který by patřil mé osobě, snad hrboleček druhé nebo třetí třídy, něco jako zřasení trávy, které alespoň ve dne, kdy slunce praží z výšky, je možno vidět. Ať již bude jakkoliv, jedna osoba na světě, aspoň jedna tam zakopne. Možná vinou mé svízelné povahy zemřu jako pes na dně staré dlažby opuštěné chodby. A přece jen jedna osoba toho večera klopýtne o vystouplý hrbolek na zahradě a zakopne i následující noci a pokaždé bude myslet, promiňte mi moji naději, s trochou lítosti bude myslet na jistého pána, který se jmenoval Dino Buzzati.
 

editor: Milo Blechta

Dino Buzzati : Plášt´ / Il mantello

Byl šedivý březnový den a poletovaly vrány. Po nekonečném čekání, kdy naděje již začala zmírat, Giovanni se vrátil domů. Ještě neodbily dvě a jeho matka se právě chystala sklízet ze stolu, když se náhle objevil na zápraží on a máma zvolala : „Ach, božínku“ běžíc, aby ho objala. Také Anna a Pietro, dva malí sourozenci, mnohem mladší se dali výskat od radosti. Toto je ta chvíle, očekávaná po dlouhé měsíce, tak často probleskující ve sladkých ranních snech, která musí vrátit štěstí. On neřekl skoro slova, příliš námahy stojí zadržet proud slz a hned odložil těžkou šavli na židli, na hlavě stále kožený baret. „Ukaž se ať se na tebe podívám,“ řekla matka mezi slzami, stahujíc se trochu nazpět „ukaž se jak jsi krásný. Ale jsi bledý, jsi…“ Opravdu byl poněkud bledý a jako by vyčerpaný. Sejmul si baret, postoupil doprostřed pokoje a sednul si. Jsi znaven, unavený dokonce i k úsměvu se mu nedostávalo sil. „Ale sundej si ten plášť človíčku“ řekla máma a dívala se na něj jako na zázrak, do té míry, že tím byla sama vystrašena. Jak vyrostl, on hrdý a krásný (také trochu víc bledý). „Vysvleč si ten plášť a dej ho sem, necítíš, že je tu teplo ?“ On udělal drsný pohyb obrany, instinktivní, zapínajíc si plášť na sobě snad ze strachu, že ho z něho stáhnou. „Ne, ne nech mně“ odpověděl vyhýbavě „raději nechci, víš, za chvíli budu muset odejít…“ „Muset odejít ? Vrátíš se po dvou letech a chceš hned odejít ?“ ptala se zoufalá a znovu začala , po takové radosti ta věčná obava matek. „Musíš odejít hned ? A nedáš si něco k snědku ?“ „Už jsem jedl mami“ odpověděl syn s dobrým úsměvem a rozhlíží se kolem, vyhledávajíce milované polostíny. „Zastavili jsme se v jednom hostinci, pár kilometrů odtud…“ „Ach, ty jsi nepřišel sám ? A kdo to byl s tebou ? Nějaký kamarád od pluku ? Synek od Meny snad ?“ „Ne, ne, byl to jeden, co jsem ho potkal cestou, ten co teď čeká venku.“ „Je tam a čeká ? A proč jsi ho nepozval dál ? Nechal jsi ho v půli cesty ?“ Popošla k oknu a přes zahradu, přes dřevěná mřížoví plotu si všimla postavy na cestě, která chodí sem a tam. Byla celá zahalena do plášti a budila temný dojem. V tu chvíli, uprostřed záchvěvů veliké radosti, se v její duši zrodila nepochopitelná, tajemná a ostrá bolest. „Je lépe, že ne,“ odpověděl on stroze „pro něj by to bylo obtěžování, je už takový typ.“ „Ale pohár vína, můžeme mu ho poslat, ne, jeden pohár vína ?“ „Bude lépe když ne, mami. Je to zvláštní typ, je schopen se hned rozzuřit.“ „Ale kdo to potom je ? Proč jste se dali dohromady ? Co od tebe chce ?“ „Víš, neznám ho dobře“ řekl on pomalu a dost těžce. „ Potkal jsem ho cestou a přišel se mnou, tak je to.“ Zdálo se, že by se rád bavil na jiné téma, vypadal, že se za to stydí a máma, aby mu neodporovala, změnila rychle tok řeči, ale v jeho milém obličeji již pohaslo to dřívější světlo. „Poslouchej,“ říká „dovedeš si představit Mariettu, až se dozví, že jsi se vrátil ? Představ si jak povyskočí radostí – ona je příčinou, že chceš odejít ?“ On se jen usmál, stále s tím výrazem toho, kdo by chtěl být veselý a přece nemůže pro nějaké neznámé břímě. Máma nedovedla pochopit, proč stále tak sedí, skoro smutný, jako v ten vzdálený den svého odchodu. Teď už se vrátil, nový život před sebou, jedno nekonečno dnů k dispozici, dnů bez starostí, tolik večerů spolu, krásných, těch jedna nevyčerpatelná řada ztrácející se tam někde v horách v nezměrnosti let budoucích. Již ne více noci v úzkosti, kdy na obzoru blýskají a duní výstřely a mohlo se myslet na to, že i on může být tam někde uprostřed natažen, nehybný na zemi, hruď prostřílenou mezi krvavými troskami. Vrátil se , konečně, větší, krásnější a ta radost pro Mariettu. Brzy přijde jaro, vezmou se v kostele, jedno nedělní ráno, za zvuku zvonů a s květy. Proč je tedy bledý a roztržitý, už se nesměje, proč nevypráví zážitky z bitev ? A plášť? Proč ho drží těsně na těle při tom teple co mají doma ? Snad proto, že pod ním má rozbitou a zablácenou uniformu ? Ale s matkou, jak se může stydět před matkou ? Bolesti zdálo se skončily, ale je tu náhle naopak nový neklid. Jeho milá tvář, skloněná trochu stranou, upřela na ni úzkostlivý pohled, opatrná, aby mu neprotivila a chápající hned všechna jeho přání. Nebo že by snad byl nemocný ? Nebo jednoduše vyčerpaný mnoha strádáními ? Proč nemluví, proč se na ni ani nepodívá ? Ve skutečnosti se syn na ni nedíval, vypadal spíše, že se setkání pohledů vyhýbá, jako by se něčeho bál. Mezitím si ho jeho dva malí sourozenci prohlíželi se zvláštními rozpaky. „Giovanni“ pronese nejistě ona nezdržujíce se již. „Jsi tady konečně, jsi tady konečně! Počkej teď, udělám ti kávu.“ Spěchá do kuchyně a Giovanni zůstal se svými maličkými sourozenci. Kolik se toho změnilo za dobu dvou let, ani by se nepoznali, kdyby se potkali na ulici. Teď se na sebe tiše dívají střídavě jeden na druhého, chybějí slova, ale se spolu usmějí, všichni tři, skoro jako by podle dávné a nezapomenuté dohody. A tu se vrací máma s vonící kávou a s kusem ukrojené dorty. Šálek vypil jedním douškem a dortu snědl bez chuti s námahou. „Proč ? Už ti nechutná ? Kdysi to byla tvoje vášeň!“chtěla se ho zeptat máma, ale mlčela, aby ho tím neobtěžovala. Místo toho mu navrhla : „Giovanni a nechceš se podívat na svůj pokoj ? Víš, že je tam nová postel ? Dala jsem vybílit stěny, máš tam novou lampu, pojď se podívat…ale ten plášť, nesundáš si ho tedy ? Necítíš, že je tu teplo ?“ Voják neodpověděl, ale zvedl se ze židle a pohnul se do blízkého pokoje. Jeho posunky budily dojem těžké pomalosti jako kdyby neměl dvacet let. Matka ho předběhla, aby otevřela okenice (ale vešel jen šedavý svit prost jakékoli veselosti). „Jak krásné!“ řekl on se slabým nadšením když stál na prahu, před sebou nový nábytek, čisté záclony a vybílené stěny, vše tak čisté a svěží. Ale tu jeho pohled spočinul na útlých ramenech matky, která se právě shýbala, aby upravila pokrývku na posteli, i ta nová a zářící. Byl to pohled, který nemohl nikdo vidět, plný nevýslovného smutku. Anna a Pietro stáli hned za ním s rozzářenými tvářemi v očekávání velkého projevu radosti a překvapení, ale místo toho nic. „Je to moc hezké ! Děkuji, víš mami ?“ zopakoval a to bylo všechno, bloudíce neklidnýma očima jako ten, co chce uzavřít trapnou rozmluvu. Především však občas viditelně ustaraný se díval oknem za zelené mřížoví dřevěného plotu, za kterým se procházela pomalu sem a tam ona postava. „Jsi spokojený Giovanni, že ano ?“ ptá se ho matka netrpělivá vidět ho šťastného. „Ach ano, je to opravdu pěkné“ odpovídá syn (ale proč tvrdošíjně odmítá sundat si ten plášť) udržujíc s obrovským úsilím úsměv na tváři. „Giovanni“ žadoní ona „Co ti je, co ti je, Giovanni? Ty mi něco tajíš, proč mi to nechceš říci ?“ Ten se kousnul do rtu a zdálo se , že se mu něco vzedmulo v krku. „Mami,“ řekl potom s hlasem trochu zahaleným“mami, teď už musím jít.“ „Řekni mi pravdu, jdeš k Mariettě ?“ a snažila se zažertovat, přestože cítila tíživost okamžiku. „Nevím, mami“ odpověděl on těžko ovladatelným a hořkým tónem, zatím co zamířil ke dveřím už znovu s koženým baretem na hlavě. „Nevím, ale teď už musím jít, tam je ten co mne čeká.“ „Ale vrátíš se později, vrátíš ? Za dvě hodiny jsi tu tak, tak ? Dám vědět strýci Giuliovi a tetě, aby přišli, představ si jaký svátek to bude i pro ně, snaž se vrátit chvíli před večeří…“ „Mami,“ opakuje syn, jakoby ji zapřísahal, aby více nemluvila, aby pro milosrdenství boží mlčela a nezvětšovala bolest. „Musím jít, teď, tam je ten, co mne čeká, byl až příliš trpělivý.“ Pak na ni spočinul pohledem, který ji mohl utrhnout srdce. Přiblížil se ke dveřím, malí sourozenci stále ještě tisknouce se na něho ve šťastné náladě a Pietro nadzvedl jeden cíp pláště, aby věděl, co má bratr oblečeno pod ním. „Pietro, Pietro ! Nech toho, co to děláš, nechej toho Pietro !“ vzkřikla máma v obavě, že se Giovanni rozzlobí. „Ne, ne !“ zvolal jen voják, když si všimnul chlapcova pohybu, ale teď již je příliš pozdě. Dva cípy modrého sukna se na chvíli rozevřely. „Ach Giovanni, dítě moje, co ti to udělali ?“ zhrozí se matka, skrývající si tvář do dlaní. „Giovanni, ale to je krev!“ „Musím jít, mami.“opakuje on podruhé se zoufalou pevností v hlase. „Již jsem ho nechal dosti čekat. Ahoj Anno, ahoj Pietro, sbohem mami.“ Byl právě u dveří. Vyšel jako by unášen větrem. Přes zahradu skoro utíkal, otevřel branku, dva koně vyrazily cvalem pod šedivým nebem už ne k vesnici, ne, ale přes louky na sever, směrem do hor. Cválaly a cválaly. A tehdy matka konečně pochopila, nekonečné prázdno, které se ji otevřelo v jejím srdci, které nikdy ani staletí by nestačila zaplnit. Pochopila příběh s pláštěm, synův smutek, ale především, kdo to byl, to tajemné čekající individuum, které se procházelo po cestě sem a tam, kdo byla ta hrozivá osoba až příliš trpělivá. Tak milosrdná a trpělivá, že doprovázela Giovanniho do starého domu (dříve než ho odvedl navždy pryč), aby mohl pozdravit matku, několik minut čekání venku za brankou, ve stoje, on pán světa, uprostřed prachu jako vyhladovělý žebrák.
 

editor: Milo Blechta

D.Buzzati :Králíci ve svitu měsíce/Conigli sotto la luna.

V parku měsíc a ta vůně trávy a bylin, což připomíná jistá velmi vzdálená rána /byla vůbec někdy?/, kdy za prvních paprsků, v holínkách a s flobertkou se šlo na lov. Ale nyní, je tu pokojná luna, okna jsou pohaslá, fontána již nestříká, ticho. Na trávníku čtyři nebo pět malých tmavých skvrn. Každou chvíli se pohnou směšnými, rychlými skoky, bez sebemenšího šelestu. Ve stínu záhonů jakoby čekali. Jsou to divocí králíci Park, tráva, ta milá vůně, klidný měsíc, noc tak nekonečná a krásná, která někde uvnitř dělá zle z nepochopitelných důvodů, celá ta úžasná noc jsou oni. Jsou šťastni? Hopsají pěkně ze dvou na dvě a z jejich tlapek neunikne žádný šelest. Stíny – řeklo by se. Maličké přízraky, potvůrky neškodné z krajiny kolem, která okolo spí, viditelné ve svitu měsíce z velké vzdálenosti,a slabě září také vzdálené bílé stěny skal, osamělá pohoří. Ale králíci mají napnuté uši a čekají, na co čekají ? Doufají snad, že budou moci být ještě více šťastni ? Tam za zídkou v podzemních chodbičkách, které vedou k norám, kam se za úsvitu schovávají spát, tam je nachystaná past… Oni to nevědí. Ani my nevíme, když se spolu s přáteli bavíme a smějeme se,co nás čeká, nikdo nemůže znát bolesti, překvapení, nemoci určené snad na zítřek. Jako králíci, jsme na louce, nehybní, se stejným neklidem, který nás moří. Kde je nastražena léčka ? Také nejšťastnější noci pominou, aniž by nás utěšily. Čekáme, čekáme a zatím měsíc naplnil dlouhý oblouk na obloze. Jejich stíny se každou minutou stávají delšími. Králíci s ušima ve střehu zanechávají na osvětlené trávě monstruózní černé pásy. Také my, za nocí, uprostřed krajiny, nejsme víc než stíny, tmavé přízraky s neviditelným břemenem úzkosti uvnitř. Kde jsou nastražena ona železa ? V pohádkovém svitu měsíce cvrkají cvrčci.

editor: Milo Blechta

D.Buzzati : Vzpomínka na básníka / Ricordo di un poeta

Byl jsem už zcela vyvinuté dítě zvenčí i zevnitř a za nocí jsem už konečně snil komplikované a hrozivé sny, ve dne jsem pak vyrážel za velkým dobrodružstvím, cválajíc například na koni s pohupujícím se kopím a mečem, v brnění, napříč pustinou, nepřemožitelný indiánský náčelník nebo jsem hloubil v seníku pod vrcholem střechy tajemné chodby, které vedly do tajné místnosti s pokladem. Celkem vzato, byl jsem nespoutaným dítětem s bujnou fantazií. Ale on se ještě nenarodil. Chodil jsem do školy, uměl jsem už správně psát diktovaná cvičení z výkladů, sloupky, glosy, mojí mámě která pro mne chodila, učitelka říkala, že jsem dost dobrý, na podzim jsem chodíval vyzbrojen flobertkou po dlouhých mezích, plazíce se za chudáčkem bezstarostnou červenkou a na břehu řeky za západu slunce, kdy šepot přírody se noří do ticha (stále méně hlasů ptáků, stále méně volání honců dobytka přes prérie, oblaka chladnou, tu netrpělivý netopýr a za tím vším hřebeny hor, ta potemnělá zář, která se všude šíří). Na břehu řeky, říkám, něco nového a skličujícího mne nechává nehybného v pohledu na ta zlatavá zrnka třpytící se ve vodě mezi kameny za posledního slunce a v tom neúnavném pohybu, v tom toku, který procházel a procházel, snad zmateně jsem vnímal čas, který mne již ovládal a začínal pohlcovat.Kolik překrásných a nesmyslných věcí za můj krátký život. Ale on se ještě nenarodil. Potom, když uběhl jistý počet roků a já skrytě pozoroval dívky přes pootevřené okno, užíval jsem si toho zvláštního způsobu jakým pohybovaly tělem a následně jsem myslel na věci, na které jsem dříve nikdy nepomyslel. Z jiného koutu, jednoho dubnového rána, na zasněženém vrcholku hory Resegone, sám, jsem okusil první velikosti ducha a za pozdních odpolední mi knihy otevřely brány k nekonečným městům, oceánům, opuštěným údolím, zbořeným chrámům, říšským dvorům, přístřeškům, džunglím, k nekonečné osudovosti, všechno toto se ukládalo do hloubky duše aby vytvořilo svět, který tu předtím nikdy nebyl a s bušícím srdcem jsem na jednu obálku napsal: „Milostivé paní Mariuccie Ciropellini (přesně tak se jmenovala), viale del Carso 43, Cittá“. Ale on byl ještě hloupoučké dítko, navíc ošklivé, které dělalo dlouhé okolky kvůli zmrzlině. Další malý skok. Já už hotový muž, on sotva dospívající. Ale jednoho večera znenadání, o samotě, bez vědomí celého lidstva, s tužkou v ruce, on napsal pár řádků a hned se začal odlepovat od země. Letěl trochu našikmo, plachtíc podobně jako mladý sokol nad domy a stromy, vstupoval a vynořoval se z velkých bílých oblak na nebi, tam se cítil jako doma, tam nahoře, ale kdepak křídla, odřezek z tužky uchycený mezi prsty mu stačil. Já jsem mezitím pobíhal na cestě z kanceláře domů a byl doživotním členem Touring Clubu i v kroužku šachistů jsem si užíval jisté vážnosti a lidé si říkali, že se chystám jít svou cestou. Objednal jsem si, vzpomínám si, modrý večerní plášť a během zkoušek jsem se natáčel před zrcadlem a mezi světly jsem se zbytečně snažil najít ten správný profil, zatím co krejčí se špendlíky mezi rty poskakoval okolo a dělal křídou značky. Mimochodem můj strýček Enrico tím, že umřel, ze mne učinil neočekávaně dědice jeho obchodu s látkami v ulici Baldissera na rohu s korsem Libertá. Byl jsem šťasten, jistě a určil jsem jistého pana Invernizzi, čestného člověka, aby se o obchod staral. Ve stejném čase žil i on, mladík navštěvovaný bohy. Každé jeho napsané slovo padalo jako kapka olova do moře ticha a apatie, které obklopuje člověka a jako by se zřítilo špičkou na nejvyšší vrchol Giosantanu a od středu vycházející vlny jako by se šířily stále více po obydlených místech a přes ně až dokud nedorazily s divokým žblunknutím příboje k srdcím, k těm temným, krvavým útesům! A nyní všichni říkají, že jeho verše jsou překrásné a zůstanou nesmrtelné, moudří profesoři s bílými vlasy o něm píší celé knihy, o jeho jedním dechem vržených půvabných verších se objevují vypracovaná vydání kritik s poznámkami, zdá se tedy být potvrzeno, že to je genius, který dokonce, pardon, jako mladíček je dobře sedm let mrtvý a z jeho dětské, romantické a lehce zamračené tváře nezůstanou, ach bože, než rozložené prohlubně prázdných očnic. Na jeho hrob, z těch moří dostala se a roste za nocí divoká tráva onoho posvátného místa a příštího jara, jestli jsme dobře informováni, popínavé rostliny skoro jistě začnou překrývat jeho jméno vyryté do kamene, skrývajíc ho, takže se již nebude moci přečíst. Nicméně to co ale on udělal zazáří čisté a nedotčené ve staletích. Tady mezitím život pokračuje, pánové, s jeho obvyklým tran tran porcováním a výše citované fantazie o vzdálených časech vyschly a pomřely, řekl bych, dnes jsem vážený muž, daňový poplatník, u sta hromů, se všemi průkazy v pořádku. Což neznamená, že by chyběly myšlenky. Do toho neodbytné pobolívání v zádech, doufejme, že to bude jen revma, potom ten obchod s látkami, který kvůli konjunktuře na trhu, zdá se, mi dělá snad nikdy nekončící starosti, ve skutečnosti to skončilo tak, že jsem tam byl celé dny, poctivci Invernizzimu totiž táhlo na sedmdesát a sám to už nezvládal. Ostatně i já stárnu, mohu říci, moje žena se na mne kradmo dívá a říká, že tloustnu. Přesto si dělám dlouhodobé plány, počítám, že budu ještě žít pěknou řádku let. Za jakým účelem, Bože na nebesích? On přijde, udělá tak včas aby se rozhlédl okolo, vítr ho odvane. Je na odchodu, již všechno zařídil. Další skok, prosím, až k jednomu z těch podvečerů. Což je dnes. Nyní. Dobrý večer. Jsem ospalý, zhasínám cigaretu, obyčejný příběh. Zavírám tedy dveře, které vedou na nádvoří a jako vždy závora, ve třech čtvrtinách narazí a aby zapadla je třeba přitlačit ramenem dveřní křídlo. Byl to dobrý den, tak jak tak. Obchod již nějakou dobu prosperuje. Nápad, já ho měl, že by se otevřelo ještě oddělení, kde by se prodávaly pulovry, svetříky, košile a tak dále, se ukázal osvícený. Příjmy, proč to skrývat? Se zdvojnásobily. Určitě, po takové práci jste večer poněkud utahaní. Ano pánové, brána se zavřela. Zhasínám světlo, procházím nádvořím obchodu, je tu cítit odór naftalínu a lehce zatuchlých účetních knih, pořád dokola, stejné identické věci, stejné vůně, stejně tajemné vrzání se přihodí když chodím spát před rokem nebo dvěmi, nebo devíti dokonce, také večer 22 srpna 1946 když tu je on v letu se svými neodolatelnými údery, napsali – tolik duší v něm bylo koncentrováno – napsali ta úžasná poezie, co začíná slovy „A tam kde divocí osli…“ Ještě jsme dlouho tábořili, jistě. Ale za padesát let, řekněme, za sto let, co z nás zůstane? Kdo si vzpomene? Za sto padesát let jeho vznešené verše budou dále žít, slova padnou dolů špičkou na přesné místo jako kusy křišťálu a soustředné vlny se ještě začnou šířit světem a roztříští se o temnou hradbu útesů.

editor: Milo Blechta

D. Buzzati : Do vlastních rukou pana ředitele/Riservatissima al signor direttore

Pane řediteli, záleží jen na Vás jestli toto přiznání, ke kterému jsem bolestně donucen se obrátí v moji záchranu nebo v moji hanbu, zneuctění a zkázu. Je to dlouhá historie, kterou nevím ani já jak se mi ji podařilo udržet v tajnosti. Ani mí nejbližší, ani přátelé, ani kolegové o tom dlouho neměli nejmenší tušení. Je potřeba se vrátit zpět asi třicet let. V tomto období jsem byl obyčejným redaktorem deníku, který Vy teď řídíte. Byl jsem vytrvalý, ochotný, pilný ale nevynikal jsem nijakým způsobem. Večer když jsem odevzdával šéfredaktorovi moje krátké zprávičky o krádežích, dopravních neštěstích a slavnostech, téměř vždy jsem trpěl zahanbením, když jsem je viděl jak jsou masakrovány, celá souvětí byla vyjímána a kompletně přepisována, opravy, škrtání, vsuvky interpolace všeho druhu. I když jsem trpěl, věděl jsem však, že šéfredaktor to nedělal ze zlomyslnosti. Dokonce. Faktem je, že jsem měl a mám odpor ke psaní. A jestli mne ještě nepropustili, bylo to jen pro moji horlivost ve sbírání zpráv, které byly v tom čase ve městě v oběhu. Nicméně v hloubce mého srdce doutnaly mé literární ambice. A když se objevil článek trochu mladšího kolegy ode mne, když byla publikována kniha mého věkového rovestníka a všiml jsem si, že článek nebo kniha měly úspěch, závist spalovala mé útroby jako otrávené kleště. Občas jsem se pokoušel napodobit tyto privilegované a napsal jsem nějaké črty, básnické kousky a povídky, ale pokaždé, po prvních řádcích, mi vypadlo pero z ruky. Znovu jsem si věci pročítával a pochopil, že práce není postavena tak jak má. Tehdy jsem propadal krizím s odvahou a zlobě. Trvaly krátce naštěstí.Literární zášti znovu usnuly, našly rozptýlení v práci a myslel jsem na něco jiného, vedl vcelku klidný život. Až jednoho dne mne přišel vyhledat do redakce člověk, kterého jsem nikdy nepotkal.Mohl mít tak čtyřicet let, nevysoký, obtloustlý, mdlého a bezvýrazného pohledu.Klidně by mohl být protivný, kdyby nebyl tak dobrácký, zdvořilý a pokorný. Extrémní pokora byla věc, která byla nejvíc nápadná. Řekl, že se jmenuje Ileano Bissat, Tridenťan, strýc jednoho mého starého spolužáka z lycea, že má ženu a dvě děti, že ztratil kvůli nemoci místo skladníka a už neví kam jít a kde se zeptat, aby dal dohromady pár peněz. „ A já, jak vám mohu pomoci?“ zeptal jsem se.“Vidíte?“ odpověděl malý a schoulený. „Mám slabost pro psaní. Napsal jsem nějaký román a novely. Enrico (což je můj spolužák z lycea, jeho příbuzný), je četl, říká, že nejsou špatné, poradil mi, abych přišel za Vámi. Vy pracujete pro velký denník , máte kontakty, podporu, máte autoritu, vy by jste mohl… „Já? Ale já jsem poslední kolo u tohoto vozu. A potom, noviny nezveřejňují literární díla pokud nejsou s podpisem velikána.“ „Ale Vy…“ „Já nepodepisuji. Já jsem obyčejný redaktor. To by nám tak scházelo“ (A zklamaný literární démon mne píchnul do čtvrtého mezižeberního prostoru.) Druhý se úlisně pousmál : „Ale líbilo by se Vám podepisovat?“ „To se rozumí.A být toho schopen!“ „Ach , pane Buzzati, nezahazujte se tak! Jste mladý, máte ještě času před sebou. Uvidíte,uvidíte. Ale já jsem Vás dost vyrušil, teď se ztratím. Podívejte se, nechám Vám tu ty svoje hříchy. Jestli budete mít náhodou půl hodiny času, zkuste se na to podívat. Jestli nemáte čas, nevadí.“ „Ale já vám opakuji, nemohu Vám být užitečný, nejedná se o dobrou vůli.“ „Kdoví, kdoví“ byl už u dveří a dělal svoje velké úslužné poklony. „Občas se z jedné věci zrodí další věc.Podívejte se na to. Snad nebudete litovat“. Nechal na stole hromádku popsaných listů. S nejasnou představou jestli mám vůbec chuť je číst jsem je donesl domů, kde zůstaly na prádelníku, zamíchané mezi jinými papíry a knihami přinejmenším pár měsíců. Absolutně jsem na to už nemyslel, když jednou v noci, kdy jsem nemohl usnout, na mne přišla myšlenka napsat příběh. Nápadů, po pravdě řečeno jsem měl málo, ale někde uprostřed bylo ta prokletá ctižádost. Čistý papír na psaní, který býval v prádelníku došel a tak jsem si vzpomněl, že mezi knihami na prádelníku musí být ještě ten starý sešit sotva započatý. Tím jak jsem ho hledal jsem shodil hromádku popsaných papírů, které se rozprostřely po podlaze. Náhoda. Zatím co jsem je sbíral, můj pohled padl na jeden list psaný na stroji, který vyčníval jako los loterie.Přečetl jsem jeden řádek, dva řádky, zastavil jsem se zvědavý, pročetl jsem ho až dolů a hledal jsem list, který ho následoval, přečetl jsem i tento. Potom další a další. Byl to román od Ileana Bissat. Zachvátila mne divoká žárlivost, která se ještě ani po třiceti letech neuklidnila. Kat světa, jaké téma. Bylo zvláštní, bylo nové, bylo překrásné. A snad překrásné nebylo, snad ani hezké nebo přímo bylo ošklivé. Ale ladilo se mnou zatraceně, podobalo se mi, dávalo mi smysl být sám sebou. Byla to věc po věci, které bych si přál napsat a naopak nebyl jsem schopen napsat. Můj svět, můj vkus, moje nenávist. K smrti se mi to líbilo. Obdiv? Ne. Jen zlost, ale silná, že tu je někdo, kdo udělal přesně stejné věci o kterých jsem jako chlapec snil já, že udělám já, aniž by se mi to podařilo. Jistě, prazvláštní shoda. A teď ten ubožák, tím jak chce zveřejnit své práce mi zkřížil cestu. On asi jako první prošel v tom tajemném království, kde já, se zbytky naděje, jsem si dělal představu, že otevřu svou cestu. Jaký dojem bych udělal, když připustím, že mi takováto inspirace přišla na pomoc? Představa o opisování podvodníkem. Ileano Bissat nezanechal adresu. Hledat jsem ho nemohl. Bylo potřeba, aby se objevil on. Ale co bych mu měl říci? Uběhl rušný měsíc dřív než se znovu objevil.Jeho komplimentů bylo ještě víc, jakož i pokory. „Četl jste něco? “Četl jsem.“ odvětil jsem. A zůstal jsem na pochybách, jestli mu říci nebo ne pravdu. „Jaký jste měl dojem?“ „Aaale, vůbec ne špatný. Je však téměř vyloučeno, aby tyto noviny….“ „Protože jsem onen neznámý?“ „Tak“ Zůstal pár okamžiků zamyšlený. Potom :“Řekněte mi, pane… Upřímně. Kdybyste to byl Vy, kdo napsal tyto věci a ne já cizinec, nebyly by tam nějaké možnosti na uveřejnění? Vy jste redaktor, vy jste takříkajíc z rodiny“ „Můj Bože, nevím. Jisté je, že ředitel je člověk velkorysý a dost odvážný.“ Jeho mrtvolná tvář se rozzářila radostí: „ Nu tedy, proč to nezkusíme?“ „ Zkusíme co?“ „Poslechněte, pane. Věřte mi. Já potřebuji jen pár šestáků. Nemám žádné ambice, věřte mi a jestli píšu, je to jen pro zkrácení dlouhé chvíle.Celkem vzato, jestli jste ochoten mi pomoci, přenechám Vám všechno najednou.“ „To myslíte jak?“ „Dám Vám to, je to Vaše a dělejte si s tím co chcete. Já napsal a podpis jste dal Vy .Jste mladý, já mám o dvacet let víc jak vy, jsem starý. Proslavení starého nedá uspokojení, protože kritici se rádi zaměřují na debutující chlapce. Uvidíte, že budeme mít velkolepý úspěch.“ „Ale to by byl podvod a nemravné zneužívání.“ „Proč? Vy mi budete platit a já Vás využiji jako prostředku jak umístit svoje zboží. Co záleží na tom, jestli značka bude změněna. Na konci se to vrátí. Důležité je, že to, co napíšu Vás přesvědčí.“ „To je absurdní, absurdní. Nechápete jakému riziku se vystavuji? Kdyby se to provalilo? A potom, jednou se tyto věci zveřejní, jednou dojde munice a já, co budu dělat?“ Budu Vám nablízku přirozeně. Postupně Vás budu dozásobovat. Dívejte se mi do tváře.Zdá se Vám, že já jsem typ, který by Vás podvedl? To je to, čeho se bojíte? Ach, já ubožák.“ „ A jestli náhodou onemocníte?“ „Po to období onemocníte i Vy“ „A potom když mne noviny vyšlou na cestu?“ „Budu Vás následovat.“ „A moje výdaje?“ „No, to je logické, že to zohledním a spokojím se s málem. Nemám špatné vychování.“ Diskutovali jsme o tom dlouze. Nečestná úmluva, která mne uvrhla do područí toho cizince, která se propůjčila k nejzvlčilejšímu vyděračství, které mne mohlo stáhnout do skandálu. Pokušení ale bylo tak veliké, že to co napsal onen Bissat se mi zdálo tak krásné, přelud slávy mne úplně fascinoval. Podmínky úmluvy byly jednoduché. Ileano Bissat se zavazoval pro mne psát, což jsem si přál, ponechávajíc mi podpisové právo a rovněž povinnost mne následovat a asistovat na případných cestách a novinářských službách, jakož i dodržovat nejpřísnější tajemství a nepsát k vlastnímu prospěchu pro třetí stranu. Já jsem mu, jako kompenzaci, měl postupovat 80 procent výdělku. A tak se i stalo. Přihlásil jsem se u ředitele s prosbou přečíst si moji povídku. Díval se mne zvláštním způsobem, mrknul okem a šoupnul moje listy do šuplíku. Odešel jsem v dobrém rozmaru.Bylo to přijetí jaké jsem si představoval. Jen idiot by čekal více. Ale ta novela (od Ileana Bissat) byla prvotřídní. Moc jsem si věřil. Čtyři dny po té se povídky objevila na třetí stránce k překvapení mému i mých kolegů.Byla to takříkajíc bomba. Hrozné je ale toto, navzdory tomu, že jsem trápil studem a výčitkami, užíval jsem si toho. A vychutnával jsem si chválu, jako by opravdu patřila mě. A skoro jsem se dostával k tomu, že jsem se přesvědčoval, že povídku jsem napsal doopravdy já. Následovaly další „sloupce“, potom román, který vzbudil povyk. Stal jsem se „případem“. Objevily se moje první fotografie, první interwiev. Objevil jsem v sobě schopnost lhát a drzost, ze kterých bych se nikdy nepodezříval. Co se týče Bissata, byl bezvadný a když jsem vyčerpal původní sbírku povídek, dodal mi další, které se mi zdály jedna lepší než druhá a držel se ohleduplně ve stínu.Nedůvěřivosti se okolo mne navršovaly jedna na druhou. Nacházel jsem se na vrcholu vlny. Opustil jsem rubriku denních zpráv a stal se „spisovatelem třetí stránky“, začal jsem dost vydělávat. Bissat, který mezitím přivedl na svět další tři děti, si pořídil vilu na pobřeží a automobil. Byl pořád samý kompliment, pokorný a ani po jedovatých narážkách mi nepředhazoval nikdy slávu, které jsem si užíval jeho zásluhou. Ale pokud jde o peníze, těch neměl nikdy dost a pil mi krev.Platy jsou věcí utajovanou, ale ve velkých podnicích něco vždy prosákne na veřejnost. Všichni více méně vědí, že na každém konci měsíce na mne čeká pohádkový štusek bankovek a nedokážou si vysvětlit, jak to, že ještě neřídím Maserati, proč nemám přítelkyně obtěžkané diamanty a vidinami, jachty a dostihové hřebčince. Co dělám s tolika milióny. Tajemství. A tak se rozšířila legenda o mé kruté chamtivosti.Nějaké vysvětlení totiž muselo být shledáno. Toto je situace. A nyní, pane řediteli, přicházím k tomu proč tedy. Ileano Bissat přísahal, že nemá ambice a věřím tomu, že to je pravda. Odtud nepřichází nebezpečí, potíž je jeho narůstající chtivost peněz, pro sebe, pro rodiny dětí. Stal se bezednou jámou. Těch 80 procent za odměny publikovaných děl mu již nestačí. Donutil mne, abych se zadlužil až po krk. Pořád úlisný, dobrácký a odporně skromný. Před dvěma týdny, po skoro třicetileté podvodné symbióze. Vypukl mezi námi spor. On požadoval horentní dodatečné částky, nenasmlouvané a já mu ostře odpověděl. On neodvětil, nevyhrožoval. Nezmínil se o možném vydírání. Jednoduše vypnul dodávku zboží. Začal stávkovat, nenapsal už ani slovo a já se octnul na suchu. Dobře čtrnáct dní je veřejnosti upřeno potěšení mne číst. Z tohoto důvodu, drahý pane řediteli, jsem nucen konečně odkrýt to ničemné spiknutí a žádat Vás o prominutí a shovívavost. Chtěl by jste mne uvolnit? Vidouc jednou pro vždy náhle ukončenou kariéru jednoho, který více méně podvodem nebo něčím podobným udělal všechno pro prestiž podniku? Jen si vzpomeňte na některé „moje“ kousky, které přistávaly jako žhavé meteority do bahnité lhostejnosti lidstva, která nás obklopuje? Nebyly úžasné? Vyjděte mi vstříc. Stačilo by malinké navýšení, nevím, dva-tři sta tisíc lir měsíčně. Ano, myslím, že dvě stě by mi stačilo, alespoň pro teď. Nebo, v nejhorším případě, půjčka, co já vím? Nějaký miliónek? Co by jste si přál aby bylo pro noviny? A já bych byl zachráněn. Jedině, že by jste Vy, pane řediteli, byl jiný než jsem vždycky věřil. V případě, že vy nevítáte jako prozřetelnost tuto snadňoučkou příležitost jak se mne zbavit. Uvědomte si, že dnes by jste mne mohl vyhodit na dlažbu, bez toho, aby jste ztratil jednu liru za likvidaci? Stačilo by, aby jste vzal tento dopis a zveřejnil ho, aniž by jste z něj ubral čárku, na třetí stránce, jako sloupek. Ne, vy to neuděláte. Zatím, mohu říci, jste doposud byl vždy člověk, který měl srdce s minimálním pokušením strčit si do ničemníka, aby se propadnul do propasti, i když si to zasluhuje. A potom Vaše noviny by nikdy neuveřejnily jako sloupek podobnou ohavnost. Co si přejete? Já osobně píšu jako pes. Nemám zkušenosti. Není to moje řemeslo. Nemám co do činění s těmi úžasnými věcmi, kterými mne zásoboval Bissat a které nesly můj podpis. Ne. I v té nejabsurdnější hypotéze, že jste ničemný člověk a chtěl by jste mne zničit, nikdy a potom zase nikdy by jste nenechal vyjít tento hanebný dopis(který mne stojí tolik slz a krve). Deník by tím utrpěl těžkou ránu.
 

editor: Milo Blechta

Dino Buzzati : Dva řidiči / I due autisti

S odstupem několika let pořád se ještě ptám, o čem se asi bavili dva řidiči tmavé dodávky, zatím co převáželi moji mrtvou matku na vzdálený hřbitov.
Byla to dlouhá cesta, asi přes tři sta kilometrů a i když byla dálnice volná, neblahý vůz postupoval pomalu. My děti, jsme následovali asi po stovce metrů auto a ukazatel rychlosti kolísal na šedesátce – sedmdesát pětce, možná to bylo proto, že tyto dodávky jsou tak postaveny, aby jezdily pomalu, já si ale myslím, že se tak dělo, protože to bylo zvykem, rychlost totiž byla bezmála neúctou vůči mrtvým. Je to nesmysl, ale já bych naopak řekl, že mojí mámě by se víc líbilo ujíždět stodvacítkou v hodině, rychlostí, která jestli nic jiného, by budila iluzi naší obvyklé bezstarostné cesty když jsme v létě jezdili na náš dům do Belluna.
Byl nádherný červnový den, první triumf léta, překrásná pole a louky okolo, které ona prošla kdoví kolik set krát, teď je však již nemůže vidět. Velké slunce bylo tehdy už vysoko a na dálnici, tam dole, se vytvářely kaluže, fata-morgány, které byly příčinou toho, že auta v dálce se zdála být zavěšená ve vzduchu.
Tachometr kolísal na sedmdesátce – sedmdesát pětce, dodávka vepředu se nám zdála nehybná a po bocích se jako kopí míhaly svobodná a šťastná auta, muži a ženy plní života, také překrásné dívky po boku mladíků v luxusních vozech a vlasy vlající ve větru jízdy. Také kamiony nás předjížděly i ty s vlekem, tak pomalu se táhla pohřební dodávka a já si myslel jak je to hloupé, vždyť milé a krásné pro moji mrtvou matku by bylo, kdyby byla převezena na vzdálený hřbitov v nádherném ohnivě červeném sporťáku, plynový pedál sešlápnutý na maximu, po tom všem by jí to poskytlo malý přídavek opravdového života místo toho popotahování po čáře asfaltu… bylo to příliš pohřební.
Tak mne napadla otázka, o čem se asi bavili dva řidiči, jeden z nich byl vysoký metr osmdesát, kus pořádného chlapa, dobromyslné tváře a i ten druhý byl robustní. Zahlédl jsem je, když jsme opouštěli domov a nebyli to vůbec typy, kterým by seděl tento druh práce, kamion naložený pláty plechu by se k nim hodil víc.
Ptal jsem se sám sebe, o čem se asi bavili, protože to byl poslední lidský rozhovor, který moje máma mohla slyšet. A ti dva, ne že by byli neřádi, ale během tak dlouhé a monotónní cesty určitě cítili potřebu popovídat si a skutečnost, že za jejich zády, ve vzdálenosti několika centimetrů ležela moje máma, neměla pro ně tu nejmenší důležitost, se rozumí, na tyhle věci byli zvyklí, jinak by nedělali toto řemeslo.
Byla to poslední lidská slova, která mohla moje matka slyšet, protože po příjezdu začíná obřad ve hřbitovní kapli a od té chvíle zvuky a slova již nebudou určeny životu, budou to tóny a slova od -tam kdesi-, které začíná.
O čem se bavili ? O horku ? O tom jak dlouho bude trvat zpáteční cesta ? O jejich rodinách ? O fotbalových zápasech ? Ukazovali si jeden druhému ty nejlepší hostince po cestě, se vztekem, že se nemůžou zastavit ? Bavili se o autech se zasvěcením mužů od fochu ? Také řidiči pohřebáků patří v podstatě do světa motorů a motory je vzrušují.
Nebo si svěřovali svoje milostná dobrodružství ? Vzpomínáš si na tu blondýnku z baru vedle pumpy, kde vždycky bereme benzín ? Ano, právě tu. Ale jdi, tak vyprávěj, stejně ti nevěřím. Ať přijdu o jazyk jestli…
Nebo si přímo vyprávěli košilaté vtipy ? Není to snad obvyklé mezi dvěma muži, kteří hodiny a hodiny jezdí sami v autě ? Protože ti dva byli určitě přesvědčeni, že jsou sami, ta věc zavřená za jejich zády v dodávce ani neexistovala, úplně na ni zapomněli.
A moje matka slyšela jejich vtipkování a jejich hihňání ? Ano, určitě je slyšela, její usoužené srdce se sevřelo ještě víc a nemohla než opovrhovat těmi dvěma muži, ale byla to špatná věc, že na světě jí tak milovaném, poslední hlasy byly jejich a ne hlasy jejich dětí.
Potom si vzpomínám, byli jsme skoro ve Vicenze a nastalo polední horko rozechvívající obrysy věcí, myslel jsem na to, jak málo jsem byl spolu se svojí matkou v posledním čase a pocítil jsem to bolestné píchnutí v prsou, kterému se obvykle říká výčitky svědomí.
Právě v té chvíli – kdoví jak, až do té doby se nevynořila ona pohnutka s touto žalostnou vzpomínkou – začala mne pronásledovat ozvěna jejího hlasu, když jsem ráno vešel do jejího pokoje, před odchodem do redakce : „Jak se máš ?“. „Dnes v noci jsem spala“ odpověděla / to věřím díky injekcím /. „Jdu do redakce“ .„Ahoj“.
Po dvou, třech krocích chodbou mne dostihl nesmělý hlas : „Dino“.
Vrátil jsem se zpět. „Budeš tu na svačinu ?“ „Ano.“ „A na oběd ?“
Bože můj, jak nevinné a velké zároveň a zároveň malé přání bylo v té otázce.
Neprosila, nenaléhala, chtěla jen vědět. Ale já jsem měl pitomé schůzky, měl jsem dívky, které mne neměly rády, v podstatě jsem jim byl volný a kašlaly na mne, a k tomu ta představa návratu v půl deváté do smutného domu, prosyceného starobou a nemocí, nakaženého již smrtí, mne přímo odpuzovala. Proč by člověk neměl mít odvahu přiznat tyto hrozné věci, když jsou pravdivé ?
„Nevím“ odpovídám tedy „ozvu se telefonem.“ A věděl jsem, že nebudu volat. A ona hned pochopila, že bych telefonem řekl:“Ne“ a v jejím „Ahoj“ byla převeliká sklíčenost.
Ale já jsem byl syn, egoista, tak jak to dokážou jen děti.
Neměl jsem výčitky v té chvíli, nelitoval jsem, neměl jsem pochybnosti. Řekl jsem, že zavolám a ona pochopila velmi dobře, že na oběd nepřijdu.
Stará, nemocná, skoro zničená, vědoma si toho, že konec se kvapně blíží, mámě by stačilo, kdybych přišel domů na oběd, aby její smutek byl o trochu menší. Snad abych nemusel říci slovo, zachmuřený snad nad svými zpropadenými záležitostmi jakéhokoli druhu. Ale ona z postele, protože se nemohla pohnout z lůžka, věděla by, že jsem v jídelně a povzbudilo by ji to.
Já bych naopak nebyl. Jel jsem na tah do Milána usměvavý a žertující s přáteli, idiot, zločincem bych se mohl nazvat, zatímco pilíře mého vlastního života, jediná moje opravdová opora, jediné stvoření schopné mne pochopit a milovat, jediné srdce schopné krvácet pro mne / a nikdy bych podobné jiné nenašel, byť bych žil tři sta let / právě umíralo.
Stačily by jí dvě slova před obědem, já sedící na malém divanu a ona ležící na lůžku, pár slov, informací o mém životě, o mé práci. A potom, po obědě, by mne určitě ráda nechala jít ke všem čertům, nebyla by tím zklamaná, dokonce by tím byly potěšena, jestli bych měl příležitost se jít bavit. Ale dřív než bych odešel do noci, vešel bych do jejího pokoje, abych ji naposledy pozdravil. „Už sis píchla injekci ?“ „Ano,tuto noc, doufám, budu skutečně spát.“
Tak málo chtěla. A já ani to, kvůli mé protivné sobeckosti. Protože jsem byl její syn a kvůli mému synovskému egoismu jsem se zdráhal pochopit, jak moc ji mám rád.
A nyní, jako poslední díl světa, jsou tu žvásty, anekdoty a pochichtávání dvou neznámých řidičů. To je poslední věnování, které ji život poskytl.
Teď je však pozdě, děsivě pozdě. Kámen – skoro dva roky byl usazován, aby zakryl malou podzemní hrobku, kde ve tmě, jedna na druhé spočívají kosti mých rodičů, prarodičů a praprarodičů. Země již vyplnila mezery a tu a tam zkouší vyrazit mladá tráva a květiny v měděné váze, přinesené sem před několika měsíci jsou teď k nerozeznání.
Ne, ty dny kdy byla nemocná a věděla, že zemře, ty se nemohou již vrátit.
Ona mlčí, nevyčítá mi, pravděpodobně mi i odpustila. Nicméně, když o tom přemýšlím nenacházím klidu.
Každá opravdová bolest je psána na desky z tajemné hmoty, ve srovnání s kterou je žula máslem a nestačí věčnost, aby byla vymazána. Po miliardách století, utrpení a samota mojí matky, které jsem vyvolal, budou ještě existovat a já to nemohu napravit. Mohu jen odpykat vinu, jestli vůbec, doufajíc, že ona mne uvidí.
Ale ona mne neuvidí. Je mrtvá, rozložená, nepřežívá nebo lépe, nezůstalo z ní než zbytky jejího těla, strašlivě pokořené lety, zlem, rozkladem a časem.
Nic ?Opravdu nic nezůstane ? Z mojí matky neexistuje už nic ?
Kdoví. Občas, zvláště napoledne, když jsem sám, mám zvláštní pocit.
Jako kdyby do mne něco vstupovalo, něco co tam ještě před chvílí nebylo, jako by mne obydlela nějaká neurčitá bytost, ne hmotná moje a přece nesmírně moje a již nejsem sám a každé moje gesto, každé slovo má jako svědka nějakého tajemného ducha.
– Ona ! – Ale kouzlo trvá krátce, hodinu a půl, ne víc. Potom mne začíná znovu rozmílat den se svými vyprahlými koly.

editor: Milo Blechta

Dino Buzzati : Zbytečné výzvy / Inviti superflui

Chtěl bych, aby si ke mně přišla jednou v zimě večer a přitisknuti k sobě, pozorovali by jsme samotu tmavých a zmrzlých cest za okny a vzpomínali na zimy z pohádek, kde se nevědomky žije spolu.Po stejných úzkých cestách šli jsme vlastně ty a já bázlivými kroky, spolu šli jsme přes lesy plné vlků a stejné přízraky nás pozorovaly z chomáčů mechu zavěšené na branách mezi poletováním havranů.Spolu, aniž bychom si to uvědomovali, snad odtud jsme se oba dívali k tajemnému životu, který nás očekával a tehdy poprvé jsme pocítili v nás tu velkou touhu bláznivých a něžných přání.„Vzpomínáš ?“řekneme jeden druhému, objímajíc se sladce v teplé světnici a ty se na mne budeš usmívat důvěřivá, zatím co venku budou vydávat hrozivé zvuky větrem otřásané plechy.Ale ty, teď si vzpomínám, neznáš prastaré pohádky o králi bez jména, o tajemných bytostech, o čarovných zahradách. Nikdy jsi neprošla, unášená, pod magickými stromy, které mluví lidským hlasem, nikdy jsi neklepala na vrata opuštěného hradu, ani jsi nekráčela nocí za světlem v dálce, neusnula jsi pod hvězdami Orientu, ukolébána posvátnou pirogou.Za okny v ten zimní večer pravděpodobně zůstaneme němí, já – ztrácející se v mrtvých pohádkách a ty – ve starostech mně neznámých.Zeptal bych se :“Vzpomínáš ?“, ale ty by sis nevzpomněla.Chtěl bych se s tebou procházet, jednoho jarního dne s nebem šedivým v předměstských čtvrtích a vítr, aby po cestách pohrával si s několika starými listy roku předešlého a aby byla neděle.V těchto končinách často vznikají melancholické a velké myšlenky a v daných hodinách zde bloudí poezie, která spojuje srdce těch, co se mají rádi. Rodí se počaté naděje, které se nedají vyslovit, oblíbené nekonečnými obzory za domy, ujíždějícími vlaky a oblaky ze severu.Budeme se držet prostě za ruce a půjdeme spolu lehkým krokem a budeme si říkat milé hlouposti beze smyslu, dokud se nerozežnou pouliční lampy, dokud ze starých, oprýskaných činžáků nevyjdou neblahé příběhy měst, dobrodružství a vytoužené romány… a tehdy my budeme stále mlčet.Budeme se držet za ruce a duše spolu budou rozmlouvat beze slov.Ale ty – teď si vzpomínám, – nikdy jsi neřekla věci krásně hloupé, beze smyslu a asi nemůžeš milovat ony neděle, o kterých ti vyprávím a ani tvoje duše neumí tiše promlouvat k mojí,nerozeznáš tu správnou hodinu okouzlení měst, ani naděje přicházející ze severu.Dáváš přednost světlům, davu, mužům, kteří si tě hledí a cestám, kde jak se říká, můžeš potkat štěstí. Ty jsi jiná než já a kdyby si přišla v ten den na procházku, stěžovala by sis jen na to, že jsi unavená, nic jiného.Chtěl bych také, jednou v létě, jít s tebou opuštěným údolím a se smíchem objevovat prosté věci okolo, tajemství lesů, bílých cest a osamocených stavení. Zastavit se na dřevěném mostu a dívat se na vodu jak protéká, poslouchat na sloupech telegrafu ten dlouhý příběh bez konce, jdoucí z jednoho koutu světa bůhví kam. A trhat květiny na loukách a zde si lehnout do trávy a v tichu slunce pozorovat prostory nebe, plující bílé obláčky a vzdálené vrcholky hor. Ty bys řekla : „To je krásně !“Nic jiného, protože my by jsme byli šťastni a měli by jsme naše tělo, které by ztratilo tíhu let, duše by se staly čerstvé, jako by právě zrozené.Ale ty, teď si vzpomínám, dívala by ses okolo bez pochopení, mám strach a zastavila si se starostí prohlédnout si punčošku a požádala bys mne asi o další cigaretu, netrpělivá s návratem.A neřekneš :“Jak krásně je dnes !“, ale něco úplně jiného, co pro mne není tak důležité,protože bohužel, asi jsi taková a nebyli by jsme ani okamžik šťastni.Chtěl bych jen – nech mne to říci – chtěl bych s tebou v podpaží přejít široké ulice měst v listopadovém západu slunce, kdy nebe je z čistého křišťálu, kdy strašidla života proplouvají nad kupolemi a lehce se dotýkají černého lidu na dnu příkopu ulic již vrchovatých neklidem a kdy paměti šťastných let a nová tušení plynou nad zemí, zanechávajíc za sebou zvláštní druh muziky.S nevinnou pýchou dětí se budeme dívat do tváří těch druhých, tisíců a tisíců, co nás budou míjet v proudech na cestě onoho večera, který léčí lidské slabosti. Aniž bychom si to uvědomovali, budeme vydávat záři radosti a všichni budou nuceni se na nás dívat ne se zlobou a se závistí, ale s laskavostí, usmívajíc se trochu. Ale ty – já tomu dobře rozumím – místo aby ses dívala na křišťálové nebe a stoupající letadla zasažená paprsky krajního slunce, budeš se chtít zastavit a dívat se do výkladů na zlato, drahocennosti, hedvábí – ty ubohé věci – a nevšimneš si tedy vidin ani předtuch , které tu procházejí, ani se nebudeš jako já cítit volána hrdým osudem. Neuslyšíš ten druh muziky, nepochopíš proč se na nás lidé dívají přívětivě. Zbytečně budou zlaté sochy na podstavcích zvedat své meče k posledním paprskům. Myslela bys na svůj chudý zítřek a já bych byl sám.Je to zbytečné. Možná toto všechno jsou hlouposti a ty jsi lepší než já, neslibujíc si tolik od života, možná máš pravdu ty a bylo by zbytečné pokoušet se…Ale snad ano, snad jen to, chtěl bych tě znovu vidět a ať již bude jakkoli, my budeme nějakým způsobem spolu a najdeme radost. Není důležité jestli ve dne nebo v noci, v létě nebo na podzim, v nějaké neznámé vesnici, v prostém domě nebo ve staré hospůdce. Bude mi stačit, abych tě měl blízko a já pak nebudu poslouchat, slibuji ti, to tajemné praskání střechy, nebudu se dívat na oblaka, ani nebudu naslouchat melodiím větru.Vzdám se těch zbytečných věcí, které přesto miluji a budu mít trpělivost, jestli budeš vést řeč o tom, co mi je cizí a budeš naříkat na staré šaty, na peníze. Takzvaná poezie, společné naděje a smutky tak blízké lásce tam nebudou, ale já ti budu blízko a dokážeme to, uvidíš, být dostatečně šťastni, velmi jednoduše – muž a žena jen, tak jak se má stát v každé části světa.Ty však, teď si vzpomínám, jsi příliš vzdálená, stovky a stovky kilometrů těžkých překonat. Jsi uvnitř života, který neznám a jiní muži ti jsou na blízku, na které se pravděpodobně usmíváš jako na mne kdysi.Stačilo však málo času, abys zapomněla. Pravděpodobně si již nedokážeš vzpomenout na moje jméno.Teď jsem od tebe odešel, ztracený mezi stíny. A přece, nemohu nemyslet než na tebe a rád ti říkám tyto věci.

editor: Milo Blechta

Bratr a sestra

sestřička spí a mírně dech ji zvedá
drobounké prsy tolik svádí
on v ohni který spát mu nedá
schovává v dlani údek trčící

strachu pln košilku s bříška ji odhrnuje
dlouho váhá nad ní schýlený
ona po očku všechno pozoruje
tolik se bojí však vzpomíná na své sny

a obratně jako ze spánku, nožičky rozevírá
on hlavu svou mezi ně pokládá
drobné chmýří ji chtivě zuby svírá
trne slastí dech popadá

slzí rozkoší a rychle napodobí spáče
když cukání trhá sestřičkou
zády se otočí a ona tiše pláče
že už ji nelíbá tu její maličkou

autor: František Halas
editor: redakce

Hovno

Na mém stole leží odnedávna nový zvláštní kus.
Je to věrně padělaný lesklý lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán, usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.
Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas, či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as.
Či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal, či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.
Škoda že mi novin kousek vedle hovna neležel, znal bych aspoň politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal, nepoví, kde a kdy ho jeho mistr zanechal.
Leč dál moje touha váhá, dál se úvah tísní sbor.
Vím, že hovnem opovrhují, vím, že psancem je ten tvor, a přec každý, kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát.
Co jsou platny miliony, když nemůže člověk srát.
A dál moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát, byla jeho hrobem louka, sad či les či leturát?
Stále mi v mysli představ spěchá marné všechno pátrání, bohužel jsem nebyl kmotrem hned při samém vysrání.
A to hovno z ruky dávat s rozmrzelou náladou, žel, že zůstalo mi navždy nejtemnější záhadou.
Ale jedna věc mě těší, z hovna čerpám nauku.
V hovně jsou si všichni rovni bez forem a bez hluku.
Ať to vysral cikán v háji, nebo slavný generál, hovno podrží svou korunu, no a smrdět bude dál.
A tu člověk ať je králem, ať je žebrák prosící, čím je víc, než pro to hovno, živou jenom voznicí.

autor: Jaroslav Vrchlický
editor: redakce