Žába ropucha (o chatbolo)

Ty jsi žábou a žábou budeš
dokud nesmeješ svůj stín.
Před pekelnou bránu půjdeš
nezachrání tě ani gin.

Žába tě spaluje na uhel
ty jen prosíš v duchu sebe.
Když si vázal temný uzel
ale nad tebou je stále nebe.

Můžeš se změnit jestli chceš
a smazat tvoje slova zlá.
Užírat tě to bude neusneš
když už hodně lidí tě zná.

A tak zde je rada pro tebe
smaž tvé vtipy nejapné
udělej to pro sebe
nebo tě každý sešlápne.

Jako papír jako sirky
a zapálí je společně.
Počítač bude mít dírky
a bude po tobě konečně.

Můžeš si vybrat
mezi život a vším.
Hodně v sobě zabrat
a nevrhat na lidi tvůj stín.

Odevzdané světy

Cizí krev již pohltila nebe

a vítr z dálky promlouval

v tónech, jež v srdci se rozplynou

a lesklé oči se slzami zalijou.

My otvírali brány Země

a noční bůh – Ďábel se usmíval

nad slovy kněze, jež stanou se ruinou

a své vlastní děti zabijou.

Na křidlech bitev se nese
urputný mor, jehož kalich se rozlíval

ve Svaté zemi, jejíž lidé pojednou

svůj meč proti Sani pozvednou.

My otvírali brány Země

a smutek duše zahřímal,

když přeťali jsme tepnu Boha jedinou,

toliko let před nám ukrytou.

Pro svůj život rve se

pěšec, jež těžce prohrával

tuhle šachovnici podivnou,

ač duši i ženu má nevinnou.

My otvírali brány Země

a kdekdo se náhle obával

nad hrobem, jež pláče krajinou

né jednou, zbitou a prokletou.

A v koutě krčí se nové plémě,

jehož otec na poušti ztroskotal

v dunách, jež splíny zavinou

a ty děti se již nikdy nenadchnou.

My otevřeli brány Země!

a čas se na kusy rozthal,

již nikdo nevzplane louč zhasenou,

planetu svou odevzdanou.

autor: Petr Junek
editor: Petr Junek

Pane

Obrať stín života

ve jménu hvězd,

jež Nocí září

a potajmu pláčí.

Vdechni jas do světa

v prachu dalekých cest,

jež v nový kraj se otáčí

a stopy naše odráží.

Otoč prsten démona

na prstě nových gest,

jež zoufale prosí

a hrdou zprávou se honosí.

Ach Ježíši, tys moudrý to pán!

pln strhujícího světla.

Povstaň, probuď se!

Obrať svůj kříž!!!

Zvedni hlas ve jménu pravdy,

nechť spravedlnost zvítězí!!!

autor: Petr Junek
editor: Petr Junek

Usínej

Usínej,

na prsou leskne se Ti kříž,

slyším volání dálek, je noc,
úplněk odráží jasný lesk.

Hledej mě,

nad horami vládne stín,

perletě času padají, září svět

a já své znamení pozvedám.

Usínej,

zavři oči, nechť vidíš oheň,

v jeho záři lpí má tvář, tanec s ďáblem,

kráčím cestou do Tvých snů.

Povstávej

v kruhu renesančních oken,

prozařuj mou mysl dál, saj krev,

Ty anděli, své touhy probouzej.

Usínej,

já zlomím ten kříž,

přiznej si mou jsoucnost, jsem Tvůj,

naděje v moři hozená v objetí.

Miluj mě,

kráčej krajinou něhy o níž sním,

jsem jiskrou Tvé moci,

spal mě,
ach Mian, má lásko…

autor: Petr Junek
editor: Petr Junek

Vidím ďábla ve svých snech

Vidím ďábla ve svých snech

Vidím ďábla ve svých snech,

každou nocí, každou hodinou.

Přichází s lišáckým úsměvem

a s jistou zářivou nabídkou.

Naplňuje mou duši touhou,

jíž každé ráno snídám.

Obracím se ve spánku, křičím,

miluji ten žár, ničemuž se nebráním.

Vidím ďábla ve svých snech,

chytá mě za ruku a vítá

jinou nocí v novém tajemství,

jež odkrývám jak kámen mudrců.

Zavírá mé oči a nutí mě snít,

ó předrahá kráso naděje, já chci jít
tou cestou plnou údivů Pekla

a tajů hvězd temných nebeských.

Vidím ďábla ve svých snech,

okouzluje mne skrytou vůní

zářivých pokladů daných hluboko v nás,

toliko bujících a nádherných.

"Vítej v mém životě, Satane,

podám Ti ruku, já se nebojím,

stůj v mé krvi dál jako pravda,

k níž s nadějí oba vzhlížíme."

autor: Petr Junek
editor: Petr Junek

paprskové blaho

V páteční odpoledne, příliv lidí kolem jedné

intr pláže vlnou vzedne a slunce s dusnem si sedne

vlažné blaho, jižní kraj, sedlina, kde dá se aj

žít jenom tak z ničeho, toulat se spjat pevně s zemí

načpak zůstat, u čeho? – nevázanost mezi všemi –

přijímat léta vibrace, jež rezonují po okolí

tráva s rosou – matrace, víla, an uspí kohokoli

všude býti znám a vždy tak trochu cizí

vždyť z obrazu to rám je každodenní vizí

mít kapsy prázdný a přec bohat býti

míti smysl rázný a věděti co chtíti

poutník, co šlape po cestě polní

kapka, co kapá si z domku, v němž rolník

nemajíc hmoty a přece zdráv-šťasten

zná s dírou boty v nichž skrývá se prsten

a zlatá rybička, v kterém je jezeře?

vypusťme vodu, ať každý to ví

v každém to skalisku, v každé to mezeře

jen jedním způsobem přání splní

dlážděné náměstí od prachu z podpadků

mravenec naštěstí vstříc jarním odpadkům

vychází s měsíčkem v srpeční podobě

s motýlím jazýčkem, tonoucím pro obě –

ruka má rub a líc, muka víc, než měsíc

trvají, k sobě bdíc, nakonec zbude nic

to nic, co hřeje se se mnou tu na lavce

jak krásně směje se, vidí-li nespavce

směje se srdečně, od duše, s přáním

že zpívám konečně všem jeho paním,

já ale vděčně se, vděčně se, vděčně se

vděčně se, vděčně se, vděčně se klaním , –

autor: parchant
editor: gavin

tredfukin

můj polštář bohatší je o pár snů

za jeden, či více dnů?

co vlastně bylo, bude dál?

kdo ví jak dlouho jsem tu spal?

který pán řekne atak jest

který jí kaši z prachu cest?

kdopak nám nutí cizí žal?

kdo drží nůž – který pan král?

kdo čerpá vědmo ze svých snů?

volný čas promarněných dnů

kdo štěstí vidívá ve všem?

kdo do čel dávává svůj šém

kdo boha pojme za svůj cíl

že odmítnul společnost víl?

s kým kráčí Ježíš po boku

čí zvonky zvoní do kroku?

kdo se směje-li nepřeje

a zapěje-li ví že je

to je ten pán, klidný jak vlak,

co vnímá kruh i s obrysem

nemyslí před, nevnímá pak

je vlastní druh, říká si jsem, –

autor: parchant
editor: gavin

tanec smrti

Vichřice skučí, až to rve uši

na kopci boří se hřbitovní kámen

na kříži umrlec, ledasco tuší

čeká už po šesté na vlastní ámen

kůže se svraští v mžiku, bez teče

mrzne, až praští, roští krev saje

v čertově lese, kde se čas vleče

černý kněž v kleče sprostě se kaje

v pekelném rubáši na plese s ďáblem

z huby se zapráší proklaté stařeně

přez kosti do dřeně, krmené žrádlem

vynesou s prádlem na marách v pěně

ohyzdná ruka zkřivená kloubem

zčernalá špínou a zostřená drápem

nad červy vyžrané plýtváním koumem

že pařát vyzívá na parket, chápem

Řinčící stroj v zoufalém běsnění

jak včelí roj o milost prosí

smrtící zdroj – doměnka nesmění –

temný vrah hláskem povídá cosi

otáčky kritické, víc než maj být

rychlost je urputná, kozlí dech mečí

mršiny mýtcké nemůžou shnít

život jim zachutná v smtrelné křeči

ve mlýně, při mariáši, mizí prsty na nohách

při rohatých hrách se sluší hledat vlastní rány práh

na Bogotě lidi straší, každý člověk sám svůj vrah

pod koleny hrách tě tlačí, stačí na tě – sektegah, –

autor: parchant
editor: gavin

chýška

mám jeden dobrý domeček

který sem jednou našel

stojí v hebkém závětří,

že vánek by ho přešel

já chodím tam až našetřím

si plnou nůši věcí

myslím s tím, co přinesu –

je na samotě – přeci

má kouzelné zdi

a z okna výhled, co mi vždy radí

zdá se, že vše ví

a že mi vše co ví prozradí

zdá se mi, že zdání klame

a věší mě za nohy

tlak do hlavy, žádný příjem

spolíhám se na vlohy

ať ponorka ve vodě

či raketa z vesmíru

zdá se býti v pohodě

než pozná všehomíru

nač je nápad za nápadem

nejde-li se nadechnout?

destrukce si píská s pádem,

že je musíš poslechnout?

Já jsem krejčí, nesoucí si s sebou svoje šitíčko,

chci zde dlouze pracovat a pozašívat nebe

hlava – kokos, žízeň – mlíko, poušť a ledy – sluníčko

vše dokončit musím jen s tím, co mám kolem sebe

až vystřelím lamě z hrdla

mé dno pleskne o dlažbu

vyschlá kůra, kouřem ztvrdlá

dá si pauzu – potažmu.

autor: parchant
editor: gavin

plot

vyškrap svoje méno na zeť

plechovým nechtem na tvář laku

pak svou duschi peklem proveď

hlava dá pokyn k náznaku

jak neuvěřitelná je síla všech těch malých kamínků

jaké obří proudy tečou vlasy drobných mastných pramínků

slunce peklo žár je celkem malinkatých plamínků

yak obrovská je věc, z níž bereš třeba jednu vzpomínku

autor: parchant
editor: gavin

pestrobarevná houpačka

Rachoty bubínků z napnutých koz

šílené zvonění až lupe nos

žárové parno, slunečních dní

tenisky na štěrku, starý vůz sní

o drahé spáse, smetištních cest

na starém čase, kdy umřela lest

jamaica, reggae, rasta a ska

koráb se houpá, svou pevnost zná

každá co vlna – pochází z moře

kývání barev tvou radost oře

obrací půdu tvých barevných slastí

jsi malé dítě, jež se svou propastí

má radost z toho, že je spřízněn s ní

má radost, že JE a že o tom ví

Na dredy ušívá vesmírný žár

Nač všechny hadry? – vždyť stačí jen cár.

autor: parchant
editor: gavin

oničem

Když čert usne

klaun se směje

zlatý zvonek

štěstí přeje

krásně prší

-přímo leje –

kousky duší

tají děje

stříbrý slunec

ječmen seje

odpoledne

věků kleje

láme-li se pole

-pleje-

ruší lidské

obyčeje

věčné mlhy

páry myslí

vláha země

chlouba hor

děti letí

na peřeje

pro prokletí

prach a mor.

autor: parchant
editor: gavin

Život je jinde

Spokojenost, ta je krásná
Tak si vyskoč na pec

Zahrabat se do blbosti

– vždyť jsi šťastný chlapec –

kolik bylo letů?

a kolik z nich mimo?
kolik kixlo pak?

a kolik z nich přímo?
kam jdou všichni lidé?

kampak všichni míří?

včera bylo sedm

zítra budou čtyři

co spáchali před tím

dneska musí splatit,

jen tím že si myslí,

že není co ztratit

Neumět se ovládat

neumět se hrát

neumět se zachovat

neumět se smát

nepochopit

neocenit

drogy jenom brát

všechno co ti bylo milé

s klidem odrovnat.

autor: parchant
editor: gavin

tequila

věčné mlhy

šťastný obzor
jiné druhy
drahý kost mor

z větší výšky
vzor si bere
podřadí
na to se sere

má a nemá

stejně dost

oblouk není

přímo most

vláha není

vlhce věčná

zlaté jmění

stará slečna

můžeš co chceš

kam chceš jít

jíst sůl, citrón

vodku pít.

autor: parchant
editor: gavin

Zaklubaná bedna

umělohmotní mniši, šíří lásku

plným proudem
jsou docela tiší
v jakékoliv tíši,

když se tiše smějí
harmonie, všudybytí,
to je teda věc

sice se jim nelíbí
támhle ten blbec
jeden dva – víc
nenaruší nic
všehomíra, harmonie
belzebub se nepoblije
stejně všichni žerem zvratky

kopeme se – sebe – spratky

zrazen z hovna alkoholu
rychle navrch, jinak dolů

lížeme si svoji špínu
neuznáme vlastní vinu
Kachle spřádají si klec
Dítěti je málo věc
Pohled naruby je jiný

Na pódiech vlny sliny

4-6-5-1-2
ocel vlaku zamává
votka teče lidem z uší
signálem se vlny ruší
každý kolíbavý kmit
zalíbí se šedý shit
tuhá deska, čtyry stovky

večer v létě – na sodovky

pozdá se ti neprokletý – modrý motýl, bílé květy.

autor: parchant
editor: gavin

hell

kopec krájí cesta

náš čas nadešel

věci šedě mněsta

a náš drahý hell

na tom kopci v cestě

tulák krajem šel

pětset třista dvěstě

kolik má kdo hell?

pomoc přijde ráda

že jsi neuspěl?

článek článku strádá

miluješ svůj hell

čekáš na zahradu

co by se v ní skvěl

jednooký kvítek

překonečný hell

V lese plném lidí

medvěd zaúpěl

neradi to vidí

šestiocí hell

můžeme jít směrem

jakým´s mohl, chtěl

šedé okno v kterém

vyrůstalo hell

starý farmář padal

nepokrytě klel

z klášterního místa

rozplynul kouř hell

zuby z hradů padly

rybník vyletěl

ruce nad ždímadly

a nad párou hell

dělá to, co nemá

myslel, že nesměl

lítat nade všema

nad proklatý hell.

autor: parchant
editor: gavin