Hodné sudičky

Kdysi dávno byli sestry
jmenovali se sudičky.
Byli lesní členy.
A super lidičky.

Uměli kouzlit
a uměli dávat.
Uměli věci skloubit
neměli špatných závad.

Pomáhali pro radost
a všude je bylo potřeba.
Pro jejich laskavost
více slov snad netřeba.

Jejich láska pomáhala
mnoho lidem v nesnázích.
Pravdivou pak nastávala
na každém jejich ze vztazích

Bojím se

Jak moc tě to sere?
No, prostě ti to vadí,
jo, je to nepříjemné…
…se děsíš, žes začal tak nevhodně,
…hnusně?

Jen si to přiznej, seremětooo!
už ani nemluvím o sobě,
říkám si Ty, abych nemusel přiznat chybu?
…ježiš, to je zas výlev.

Ale co maj říkat ty druhý,
co si spolu nepovídaj,
to jako v temnotě mysli na sebe
…zíraj?
A pak se zblázněj?
…možná, ne, jen to přijmou.

Jak druhý? Třeba jsi to jen ty,
sakra mluv o sobě,
prostě třeba to máš tak jen ty!

Asi ne, vždyť se dívám na lidi,
na lidi, do jejich očí,
na denní lidi, ty v tramvaji a na ulici.
Tam ještě jsou normální lidi,
choděj, dívaj se kolem a někdy i na ostatní,
a hledají, dívají se, snaží se pochopit,
to stejné jako já.
Jsou často jako já, jen je potřeba se dívat i na ně.
Pak cítíš, že tu nejsi sám, asi cítí, že tu nejsme sami.
A bolí je to, nepochopení druhých, nebo spíš sebe.

Jo, to ti vadí, že se nechápeš,
tedy mně to vadí,
ale jak to máme udělat,
jako bychom si otázkami připravovali odpověď.

Co tu vlastně máme, když na konci nebude nic,
nebo možná jen něco, ale určitě to nevezmu do ruky.
Nebude to mít žádný smysl, nepůjde to smyslem obsáhnout,
třeba hmatem, ani pohledem, už nikoho nepohladíš…

Tak to ti vadí…
mně to vadí, že potom už nepohladím?
A teď mám strach, že potom už nepohladím?
že pak už TO neřeknu?

A to mám větší strach teď pohladit a říct?
Co mi v tom brání? Teď můžu, potom to nepůjde.
To je přece komické, bojím se více strachu teď než ničeho potom?
A přece je to pravda, něco ve mně je špatně,
v nás všech, co se bojíme teď.
…proto jsme tak smutní.
My se bojíme.
Já se bojím.

…už tomu rozumíš?
Bojíš se, že nepřekonáš ten strach,
bojím se, že se budu jen bát,
a nežačnu žít, než život skončí.
Nikoho ten strach nezajímá…

Teď jdu spát, nasbírám sil,
a ráno si řeknu,
je tu nový den, mohu ho žít,
to je dobře, chci ho žít.
Každé ráno si to řeknu!

Zapiš si to do Slunce :)

Žížala a nemravné hry

Povídá žížala žížale
že tvářila se ospale.
Že byla zase venku
zmokla tam za chvilku.

Když zůstala tam do rána
z žížaly byla Montana
Uschla hezky na sluníčku
opustila svou dušičku.

A tak první žížala
všechno řekla všem.
Že žížala se vyspala
s bohem před nosem.

Že klidně duši opustila
opustila nás
udělala z něho pedofila
byl to její čas.

Divili se žížaly
že on to dovolil.
Žížalý hry nemravný
jí ještě povolil.

Povídá krtek žížale

Povídá krtek žížale
že pořád se tváří moc ospale.
když vyleze nad zem a do slunce mžourá

Že má prý oči pořád zavřené
No oči.. Vlastně.. Tedy… Asi ne..
Ale jinak že se prý děsně courá

A že pořád vláčí nohy za sebou
když spolu pěšky někam jdou.
Tedy nohy… No.. Vlastně… Zadeček!

A že nestihnou asi dnešní oslavu
Co mají s brouky u splavu
Když táhne za sebou ten svůj koneček…

U splavu dnes slaví svátek Jan
Už spěchá tam plž, brouk, šnek i Svatoján
aby ti popřáli k svátku hezké úterý
nejlepší by bylo zůstat dnes v posteli

editor: Janinka

The Script – Hall of Fame/ Síň slávy

Můžeš být ten největší,

můžeš být ten nejlepší,

můžeš být king Kongem,

bušíc na svou hruď,

můžeš porazit svět,

můžeš porazit válku,

můžeš mluvit s Bohem,

jít a zaklepat na jeho bránu,

můžeš zvednout své ruce vzhůru,

můžeš zvonit na zvon,

můžeš pohnout pohořím,

můžeš lámat skály,

můžeš být mistrem,

nečekej na štěstí,

věnuj se sám sobě

najdeš sám sebe

a budeš stát v síni slávy,

svět pozná tvé jméno,

protože hoříš nejjasnějším plamenem,

svět pozná tvé jméno,

a budeš na zdech síně slávy,

můžeš jít do dálky,

můžeš běžet míle,

můžeš projít přímo peklem,

s úsměvem,

múžeš být hrdinou,

můžeš vyhrát zlatou,

zlámat všechny rekordy,

aniž by tomu uvěřili,

udělej to pro své lidi,

udělej to pro svoji hrdost.

Jak by ses to kdy dozvěděl,

kdyby ses o to vůbec nepokusil,

udělej to pro svoji vlast,

udělej to pro svoje jméno.

Protože jednou přijde den, kdy…

budeš stát v síni slávy

a svět pozná tvé jméno,

protože ty hoříš nejjasnějším plamenem

a svět pozná tvé jméno

a ty budeš na zdech síně slávy.

Buď šampion,buď šampion.buď šampion,buď šampion..

Buď studentem,buď učitelem,buď politikem,buď kazatelem,buď věřící,buď vůdcem,buď astronautem.

Buď šampion,buď hledačem pravdy.

Buď studentem,buď učitelem,buď politikem,buď kazatelem,buď věřící,buď vůdcem,buď astronautem.

Buď šampion…

Budeš v síni slávy,

a svět poznává tvé jméno,

protože hoříš nejjasnějším plamenem,

a svět poznává tvé jméno,

a ty budeš na zdech síně slávy,

Můžeš být ten největší,

můžeš být ten nejlepší,

můžeš být king Kongem,

bušíc na svou hruď

můžeš porazit svět,

můžeš porazit válku,

můžeš mluvit s Bohem,

jít a zaklepat na jeho bránu,

můžeš zvednout své ruce vzhůru,

můžeš zvonit na zvon,

můžeš pohnout pohořím,

můžeš lámat skály,

můžeš být mistrem,

nečekej na štěstí,

věnuj se sám sobě

a najdeš sám sebe.

 

editor: Milo Blechta

Čas

Čas,

ten nedočkavý blázen

nám běží v ústrety a nezná žádnou bázeň.

Zas,

jako jindy,

mu sednem na vějičku.

Najednou udělá nám kličku

a zjistíme až za chviličku

že je pryč.

Kdo má ten klíč,

co otvírá mu všechny vrátka??

Proč honíme ho jako spratka?

Proč nás vlastně deptá?

Čas,

ten nikoho se neptá.

Proběhne okolo a nepozdraví ani.

Čas

je to,

co nikde

není

k mání.

editor: kallivana

Loučení

Sníh pomalu roztává

a slzy roní stromy,    

slunce se schovává

za tmavěšedé domy.

Ruce se dlaněmi vzhůru obracejí,

pokorně prosí i nabízejí,

příkrovem lakoty svět se přikrývá.

A darů jen pomalu přibývá.

Slzy těžknou a žalují,

jak do spánku vpalují

cestičky zmatené.

A nedořčená slova

od stěny skleněné

se odrážejí

znova

znova

znova…

editor: kallivana

Pro MK.

Klukovské oči a úsměv primadony.
S lehkostí šviháka rozesmáté tóny
do myšlenek mých vpravuje.
Blíží se,
i vzdaluje….
Protéká rukama, jak voda, jako čas.
Pavoučí nití, tenčí nežli vlas
spojuje světy zatím cizí.
Je to snad dekorum?
Či póza?
Verš či próza?
Bojím se, že zmizí!

editor: kallivana

Mé město.

Oparem zamlžené v ránu
Když vstanu
Dech země
I odrazy střech ve mně.
Zvlněné světlo měsíce
Luceren rozžaté svíce
Město mi k nohám pokládá
Parky
A letní nálada pocitů řeku
Na ramena plášť starých věků
Deku soumraku
Kolotoč zázraků
Potoky hor se ve fontánách třpytí
V zákoutích pod hradem se na udici chytí
Šňůrky doteků a vůně
Jak gondola na laguně
Se houpe moje mysl
Růže a dobromysl
Skromnost a pýcha
Tak dýchají na líce
Ulice
Kostely
Město Teplice                            

editor: kallivana

Vítr v noci.

Tiše se vítr nocí krade,
pohladí stromy,
na zahradě
pohladí květy, ptáky spící,
zalaškuje si s večernicí.
Do kraje potom rozhodí
vůni,
co ve snech navodí
člověčí duši něhou, láskou.
Sváže sny modrobílou páskou,
aby se v noci netrhaly.
Abychom oba dobře spali…

editor: kallivana

Tma

Je půlnoc
Venku se tma už plouží.
vymetla bezpočet louží inkoustových.
Vloží pod polštáře z měsíce kus záře
a pár podivných pohádek snových.
Do vlasů démanty si vpletla,
na šatech s odrazy světla
probíhá krajem a do oken kouká,
píseň Ti do ucha brouká,
po vlasech hladí,
do spánku ladí …
Brou …
brou ….
brou …..

editor: kallivana

Tramvajová episoda II.

Jednou má dcera, ještě coby pěkná a kyprá blondýnka, jela tramvají do práce. Přesně vidím ten unylý pohled 18-tileté dívčiny, jak přehlíží davy (je totiž dalekozraká, takže s brýlemi vypadá, jako když mžourá). A pak se to stalo. Tramvaj zabrzdila, dcera se utrhla od tyče a letěla pozadu směrem ke kabince řidiče s tím vyděšeným výrazem, jaký mají lidé před prvním seskokem z letadla, a cestou lapala nejen po dechu, ale taky po všem živém i mrtvém. Až se jí podařilo chytit se staršího muže, řekněme důchodového věku, což byl pro ni stařík nad hrobem), urvala ho od držadla a setrvačností vláčela sebou. Pochopitelně nohy obou zůstávaly pozadu, a tak sebou posléze práskli u řidiče na zem. Když vyprávěla, že nikdy nezapomene na zděšený výraz toho chudáka, který trval po celou cestu, než sebou sekli, a  když se z ní zvedal, hluboce se jí omlouval, pochopila jsem, že tomu pánovi se patrně o tom zdá ještě dneska (i když dnes možná už v nebi – je to přece jen pár let).

editor: kallivana

Tramvajová epizoda.

Lidé by se měli věnovat zaměstnání podle toho, k čemu jejich všeobecná dovednost inklinuje. Jsem třeba přesvědčená, že můj syn měl být střelmistrem či jiným demoličním mistrem, neboť dokáže zlikvidovat nepatrným úsilím vše, na co položí ruku – co ruku! – oko. Myslím, že by dosáhl mezinárodního uznání, jen by se patrně musel zřídit nějaký ústav s dost rozsáhlou působností, aby mu důslednou kontrolou zabránil zlikvidovat mrknutím toho oka celou zeměkouli najednou. Ve třech letech rozebral tříkolku a nikdy jsme ji už nedali dohromady. Zrovna tak jsem přesvědčená, že bych já měla dělat něco, co souvisí s padáním .Zatím jsem ale na lukrativní zaměstnání s touto náplní nenarazila. Když blahé paměti končil v Rudolfinu koncert, bylo to, jak zákon schválnosti velí, těsně před odjezdem noční tramvaje . A tak jsme před vánocemi , po vydání kabátků a příslušenství, s plnými pazourami tašek narvaných nákupy vyrazily across křižovatkou (což se sice nesmí, ale je to kratší) vstříc tramvaji již ve stanici stojící. Přehlédnu vzhůru vztyčené ruce mé kolegyně Stáni, jakoby chtěla zastavit hordy nájezdních kočovníků., protože stejně vodič neměl šanci odjet, když jsme blokovaly koleje v celé šíři. Vlítla jsem do dveří jako první, bohužel jsem zapomněla. na svůj módní, až ke kotníkům sahající kabát, na který jsem si hned na prvním schodu šlápla. V zápětí jsem si druhou nohou přišlápla cípek tašky a taška v opačné ruce se vlivem jakéhosi fyzikálního zákona obtočila okolo obou nohou, čímž jsem se na schodech ocitla dokonale spoutaná vlastní snahou. Nicméně tělo nasměrované do prostoru se tohoto příkazu drželo, takže jsem v poloze takřka vodorovné přistála hubou na protější sedačce, čímž jsem o jednu sedačku minula klín slušně vypadajícího udiveného pána ve starších letech. Naštěstí!. Protože jsem chodila za dámu“, měla jsem jak jinak – ještě slušivý klobouček, který celou tuto mou cestu provázel veselým poskakováním na temeni. Když se mi podařilo získat přehled nad rukama, vyrvat nohy z tašek a nasadit si klobouk, tramvaj už řvala nadšením, mezi dveřmi moje kolegyně se zkříženýma nohama (což je obvyklá ženská pozice v humorných situacích) bránily odjezdu a tramvaják vytrvale zvonil. Po celou další cestu se tváře lidí odvraceli s cukáním v koutcích, my jsme se nemohly na sebe podívat, abychom nevyprskly smíchy a já si odnesla z tohoto zážitku dvě promodralé rovnoběžné čáry v rozteči opěradel dvou sousedících sedadel. Jen si stále nejsem jistá, jestli si ostatní cestující stejně neříkali: Dobře jí tak, babě, když tak spěchá si sednout!!

editor: kallivana

Dovolená.

Když jsem dorazila na místo, bylo zataženo. V drobných loužích se odrážely umolousané mraky, válející se sem tam po obloze jak hadry na nádobí – jen sprchnout. (Však tuhle hrozbu čas od času splnily, aby se neřeklo!) U brány mi přívětivý nudící se starší pán poradil, co a jak a kde se mám přihlásit, zaplatila jsem směšný poplatek za dýchání vzduchu v jejich lokalitě, a zároveň se svazkem klíčů jsem dostala mně nic neříkající záhadné instrukce, kde najít místo ke složení hlavy a zavazadel. Obytný přívěs….Nakonec najít jej nebylo tak složité, od brány byl coby kamenem dohodil, „umývárny“ hned vedle (dokonce,  jak se časem ukázalo, v dopoledních hodinách i s teplou vodou). Příjemné!. S  pocitem odhodlání jsem se pokusila otevřít vzpouzející se malý zámeček, který měl psychologicky ochránit vstup do předsíňky (spíše předstanu) zmíněného přívěsu. Nikdy bych neřekla, že boj s tak malou věcí může člověka zcela vyčerpat, ale hlavně, že na čas odvedl mou pozornost od vnitřních obav, co tady, pro Krista pána, budu dělat! Jo, já to ještě neřekla? Jsem tady na dovolené !! V září,  které  na  rozdíl od jiných září,  jež jsou uchována v mé paměti jako mimořádně krásná a teplá, je mimořádně deštivé a studené. A jsem tu sama! V září – sama! Budou růst houby – možná (když v téhle zimě nerostou ani nehty!). Nu což, věřím meteorologům, kteří slibují od poloviny týdne zlepšení počasí. Přinejmenším tvrdí, že nebude padat sníh. Optimisticky naladěna vítězstvím nad zámečkem  vstupuji. Předstan nevypadá nejhůř. Na zemi dva pásy PVC zlatavé barvy, které působí vyhřátým dojmem. Jako by na ně igelitovými čtverci po stranách předstanu dopadalo momentálně nesvítící slunce. (Možná bych pásy překryla opačně, aby se smetí logicky lépe vymetalo. Asi to instalovali chlapi, těm tyhle detaily nevadí). Bílý umělohmotný stolek a štos židlí, konev, koš – a co je, proboha tohle? asi větrací skříňka na potraviny. Trochu labilní, ale nehaň, dokud neochutnáš…… No a – Sezame, otevři se – přívěs v celé své kráse. Horská kola!! Jestli jsem ještě nezapomněla, co jsem se v mládí naučila, tak to není špatný nález! Tím se moje obavy z náplně dovolené krátí na polovinu, už jenom tím, že bych opětovným učením jízdy na kole mohla zabít čas (a nebo sebe ).  Ale tak zlé to snad nebude. S trochou štěstí a šikovného manévrování jsou kola umístěna do rohu předstanu a prohlídka „zámku“ může pokračovat. Záclonky, skříň na šaty dokonce s ramínky, skříňka s nádobím (na mytí je ho až příliš), a tady ukrytý vařič pod zvedací deskou, a vedle dřez,  dokonce po předchůdcích malé nespotřebované zásoby. A taky vzkaz! „ Už tu lilo, byla bouřka, padaly kroupy. Co bude dál? Přejeme hezký pobyt“. Hmmm – milé – až na obsah toho lakonického sdělení! O houbách ani slovo. Že by nerostly? Vždyť to je má jediná plánovaná náplň! Uvidíme!! Prohlídka k mé spokojenosti skončila nalezením čtyř dekových spacáků a větším množstvím polštářků; to vše ukryté v úložných prostorách pod sedačkami u stolu. Tak hezky do práce! Udělám si kutloch – letiště dva na dva, kolem dokola hejno polštářů jako paša. Hrnec horké vody s jarem vypulíroval škvíry, vařič, okna zevnitř i zvenku,  vyhnal měsíční špíny a začíná to tu žít a dýchat. Pelíšek je hotov a mně nezbývá než se začít seznamovat s životním prostředím, které mne bude hostit příštích sedm dní. Obhlídka terénu začíná návštěvou místa, obvykle vyvolanou lidskou potřebou. Svým způsobem v noci milá blízkost toaletního zařízení  v září nevadí. Ovšem v letních vedrech a plném obsazení kempu nemusí být tato symbiosa až tak výhodná. Příjemně ulevená a  opláchnutá se vydávám malými krátkými výlety do všech světových stran stále na zrakové pupeční šňůře v dohledu mého přívěsu, abych nezabloudila jako Jeníček a Mařenka,i když si připadám, upřímně řečeno, jako Alenka v cizím městě. Mrtvém městě. Kolem plno chatiček, přívěsů s předstany i bez nich, sem tam ojedinělé, jakoby zapomenuté auto. Začínám chápat, jak vypadá město zcela vylidněné třeba cholerou. Dokonce ani ti hladoví bezprizorní psi, kteří vždy dokreslují atmosféru ve filmech s podobnými městy, tu neběhají. Stánek se smaženými kapry a hranolky vypadá podivně opelichaně a novinovému stánku chybí už jen cedule „FOR SALE“. Svými slepými okénky  nic než prázdnotu nenabízí. Veškeré služby v kempu se omezily na stále otevřenou  vstupní bránu a na kupodivu fungující sporé večerní osvětlení. Pár kroků od přívěsu se blýská hladina rybníka. Zmatněla těžkými mraky, začíná pršet. Roztaženými záclonkami se dívám z jedné strany do šedivé celty vedle stojícího opuštěného přívěsu odněkud z CB a z druhé strany na již zmíněné zavřené smažené kapry. Jen malým růžkem okna vidím cestičku k rybníku, na kterou déšť maluje do písku drobné mozaikovité obrazce. Vykládám si pasiáns, piju teplou kávu, rádio hraje melodie mého mládí. Zítra snad slibované počasí trochu osuší cestičky a rozjasní tvář vodní hladiny. Otevřela jsem oči s pocitem, že už jsem vyspaná. Čtvrt na 9 je dobrá hodina ke vstávání. Odhrnula jsem deku, kterou jsem důmyslně umístěnými kolíčky na prádlo oddělila mé letiště od „jídelny s kuchyňským koutem“ a tím zamezila rušivému přístupu ranního světla ze stropního okénka, a také úniku zapařeného tepla. V nose mne zastudil studenější vzduch z vedlejšího prostoru. Že by klam? – nebo opravdu svítí sluníčko ! Honem ven, abych ty toužebně očekávané paprsky neprošvihla. Přemožená nechuť převlékat se z vyhřátého „nočního úboru“ teplákového charakteru, ranní hygiena, káva, kaše s medem, holinky, nůž, deštník, svačina – směr k lesu. Je mezi námi jen jediná louka a klikatá vesnická cesta, tichá, bílá, končící v lesní temnotě. Vkročila jsem do zeleného pološera, vtáhla vlhkou, třepetavou vůni kapradin, jehličí a zetlelé kůry. Vím, že i když nenajdu houby, najdu tady nádherné ticho přerušené jen tikáním ptáků, prosvětlenými mýtinkami a nečekanými pavučinkami otravně se lepícími na obličej. Sametové bochánky zeleného mechu lákají ke stejně něžnému pohlazení, jakým hladíme čerstvě narozená kuřátka.  Oči přivykají šeru a světe div se – houby. Jedlé i nejedlé, malé i větší. S nábožnou úctou vkládám první úlovky do košíku a začínám několikakilometrovou pouť lesem, jejíž délka naplánovaná coby túra po silnici, by mi způsobila psychické trauma. Věřit se má. Rodičům, třídním učitelkám a meteorologům. Je pěkně . Vzduch po půlnoci už sice dýchne za krk připomínku, že vánoce se kvapem blíží, ale ranní sluníčko vyvolává naději, že léto ještě neskončilo. Budiž pochváleno slunce, i proto, že ve vyhřátém stanu pomalu, ale jistě schne část hub, navlečených na nitích jako nepovedené korále, zatímco druhá část čeká v ledničce, zda přežije v čerstvém zachovalém stavu transport domů. Jízda na kole se ukázala být bez ohledu na věk perfektně zažitou věcí. Jen tělesné proporce protestovaly trošku proti konstrukci kola. Díky příliš nízkým řídítkům mé špeky tlačily uvnitř ví bůh na co a nedostávalo se mi tím pádem dechu. Zápěstí vyčítavě připomínala, že váha pouhé  horní poloviny těla je dost velká, aby byla jimi silně pociťována. Výška sedla se dala přizpůsobit mým krátkým a oblým nožkám, jeho tvar však  vytlačil do mých sedacích oblin bolestivá místa. Díky kolu je sice nákup ve vesnici hračkou a okolí se pomalu stává známým, i když zpočátku se zdálo, že moje pouť skončí kdesi v příkopu naprostým vyčerpáním a najdou mne až rekreanti příští rok, jak sveřepě s vytřeštěnými důlky svírám kostnatými prsty řídítka kola. Ale vydržať!! Zásoby mizí zvolna, jen mé oblíbené vločky a salám na svačinku při cestách za houbami mizí rychleji. Dnes se láme týden a tak na oslavu navštívím v místním kině překvapivě neznámý film „Pozemšťanky nejsou lehce k mání“. Úsměvné dílko mne možná lépe ukolébá ke spánku, i když s mým obvyklým popůlnočním usínáním zatím potíže nebyly. „Konec dobrý, všechno dobré“  – jak říká klasik a já. Čím déle tu jsem, tím více se mi tu líbí, tím méně mám času, a počasí se lepší. Nebe modré, sem tam přeběhne malý mráček, aby se neřeklo, a větříček sfoukává z bříz drobné uschlé šupinky a první listí. Znáte ten pocit, kdy je ticho, i když je kravál ? Tak tady tu výsadu mají. Občas je z dáli slyšet štěkot psů, hlídajících chalupy na kraji lesa, tiché vrčení kdesi jedoucího auta nebo kostelní zvon zvonící poledne. Je bezelstně. A já v sobě nacházím už mnohokrát zapomenutou a znovu nalezenou vlastnost, že zapomínám na staré a nerada se loučím s novým. Možná ukvapený úsudek, ale jak málo člověk potřebuje k životu – trochu místa, vodu a oheň. Dary přírody by možná stačily částečně zasytit, protože najednou jídlo není podstatné. Je tu opravdu krásně. A tak hodím peníz do rybníka. Když to funguje ve Fontáně de Trevi, třeba i tady mi vhozená mince zaručí vítaný návrat.
Tak možná příští rok…

editor: kallivana