Život

Život je jako posádka papíru
chvíli zalepuješ když uvidíš díru.
Která se vytvořila na šachovnici
při lidských hrách ve velké tlačenici.

Když dvě barvy si spolu hrají
a lidské mozky se v duchu ptají.
Proč jsou lidé černá bílá
jedna věc to způsobila.

Když v tom se láska ozvala
a svá slova mumlala.
Ale mozek zase tajil
své centra taky hájil.

Sváděli boj jak se patří
jejich barvy obě září.
Nikdo z nich však nevyhrál
tak to mozek rozdýchal.

Pochopil že dvě a více
má své dobré taky mince.
Že do světa oba patří
jako kdyby byli bratři.

Myška

Byla malá myšička
byla ještě maličká.
Měla svůj domeček
byl to lesní stromeček.

Ona ráda kousala
jak vyvoraná koukala.
Že zničila tolik věcí
s povahou svou zvířecí.

Měla myší přátele
skákali jí do postele.
Ona s každým šla
lákala je do sna,

Byla jak králíček
co kouše rohlíček.
Skáče jako žába
Měla to ráda.

Lesíček

U stájíčka u lesíčka
dva koníčci skákali.
Opilé byli láskou zřídka
nevěděli že nebyli ve stáji.

Pobavilo to celý les
měli z toho televizi.
Lesní kino ještě dnes
dělali si z toho vizi.

Koukali tak na koníčci
jak na sobě skákali.
Byli rychlé jak králíčci
na pláštěnku nedbalí.

Lesíček plný zvířátek milých
hleděli na koníčci
Jak skákali jako láskou podnapilých
pak se k nim taky přidali.

Skákal hopsal celý les
a lesní bůh se zlobil.
Že zašpinili pověst
a tak je pobil.

Vytvořil nová zvířátka
které  chytré byli
které už uměli zavírat vrátka
když u toho vyli.

Vlkodlak

(trochu přebraná slova z polednice)

Měsíček svítí na cestu
já přišel pro svou nevěstu.
Ve dne mé oči tlačí sen
půjdeme spolu než přijde den.

Musím tě za svou brzy míti
svobodu tak polapiti.
Než zakokrhaj kohouti
mé lidi musí tebe všimnouti.

Pojď má panenko a na mě hleď
a pojď se mnou hezky vpřed.
Na moje místo věčné
budeme spolu konečně.

Doufám že nemáš ze mě strach
já nejsem ten vrah.
Jsem jen noční pták
všechno uděláme jak říkám tak.

Proč bych se bála ty se mnou
a ten nahoře nade mnou.
Já jsem jen trochu nervozní
říkáš slova emoční.

Nech emoce teď býti
musíme se políbiti.
Tvoje tělo dostává mě
tam kde smrtka ještě chrápe.

Nech si tvůj polibek
nejsi můj medvídek.
Nech si tvou kostru
a hledej si znovu.

Při tvém rychlém lovu
při měsíčním novu.
Vlkodlakem býti
a na měsíc výti.

Tady máš barvičku
milou paničku.
Hezky stříbrnou
za tvou povahu nevrlou.

Opičky na stromě

Seděli opice na stromě
koukali tak po sobě.
Koukali jak kdo skáká
je tahle hra taky láká.

Chtěli to opičky taky zkusit
že na ně lidi koukali museli to zrušit.
Seděli opice na stromě
koukali jen po sobě.

Nudili se a tak jedli
z jídla byli jak nametený.
A tak raději pili
konečně byli ticho chvíli.

Když už to zkusili
vyháněli bacily.
Z jejich těl opičích
povídali si o dojičích.

Že jeden chytil ruku velkou
potřeboval včelku střelkou.
Druhý nacpal netopýra
tam kde byla černá díra.

Netopýři

Čekal malý netopýrek
na svou noční dobu.
Že bude mít večírek
zabije tak zlobu.

Čekal čekal dál
když se houf netopýrů
objevil už tam nebyl sám.
Měl tam davy buzerantů.

Čekali tak společně
na večerní dobu
čekali však zbytečně
byli skoro v hrobu.

Noci se už nedočkali
večírek měl spád.
Jen kosti z nich pozůstaly
měl ses držet rad.

Medvídek (s *)

Medvídek plyšový
je prostě takový.
Spadla z něho hoblinka
je jenom malinká.

Jenom to místečko
se nikoho netýká na místech šestero.
A  tak měl chudáček náladu mizernou
dokonce vystřelil z gauče péro.

Kdyby jen opravit se mu to chtělo
jen něco v halhotkách něco se mělo.
Nebyl on profesor ani Galilelo
při práci bylo mu tak vedro.

Medvídek plyšový
je prostě takový.
Spadla z něho hoblinka
je jenom malinká.

Pohádka náročná

Byla jedna pohádka
nebyla dlouhá ani krátká.
Byla trochu poučná
pro někoho náročná.

Vyprávěla příběh lidí
kteří jenom sebe vidí.
Na ostatní nemyslí
vymýšleli nesmysly.

Nevěřili nikomu
dělali jen pohromu.
Věřili jen ve lži zlé
a v to co druhý řve.


O to těmto lidem jde
říkat jím jen „já jsem zde“
„Jen já jsem král“
„jsem se změnil když jsi spal.“

„Já jsem ta královna“
„plná zla a olova.“
„Vy jste ti podané“
„hajzlíci špinavé.“

„Vy jste ti dole“
„ve špatné škole.“
„Neučila Vás“
„jen mučila nás.“

…….
Něco se však náhle stalo
a nebylo toho málo.
Když se náhle změnili
v nové lidi se zrodili.

A proto končí pohádka
nebyla dlouhá ani krátká.
Byla jen poučná
pro někoho náročná.

Anděl

Anděl není jenom s tebou
on je tady pro všechny.
Tvoje smutky bere s sebou
posílá ti útěchy.

Nevidíš ho ale cítí.
je to pocit když brečíš.
Možná že ho vidíš
nebo jen jeho zálesky činíš.

Tento pocit jmenuje se
když lásku cítíš
tvoje srdce roztřepe se
ty se za to viníš.

Je tu se všema
a byl tu vždycky.
Oni cítí když je naše duše raněná
jsou to jejich dobré zvyky.

Tony strun

Říkáš věci znechucené
ale jen sám sobě.
Oni jsou tak pohoršené
hezké se zdají jen tobě.

Snad jednou prozříš
a uvidíš ten svět.
V němž si jen rochníš
Nejdeš vůbec vpřed.

Tvoje slova zraňují tě
protože jsou hnusná.
Uvnitř tebe spalují tě
znáš ten příběh o těch strunách.

Slova jsou jako vítr
nedají se přenášet.
Ani ty nejsi žádný mistr
proto se neumíš vznášet.

Ve vztahu hrají roli
různé tony spojování.
Může se stát cokoliv
i tvoje falešné pokřikování.

Radi

Radi je stará bábi
radi je radiátor.
Radi je stará paní
radi je starý diktátor.

Jak se říká a praví
všichni lidí by si hráli.
Jen to není tahle paní
jak život je zaprodaný,

Sundej paní černou kapií
at snad vidíš více.
Jsi jen stará paní
staré máš i líce.

Radi je zlá sadi
radi je radiátor.
Radi je zlověstná paní
radi je diktátor.

Hvězdičky

Na nebi byla hvězdička
svítila celičká
byla maličká.
Všichni se jí smáli
byli její kamarádi
byli stejně malý

KDYŽ VELCÍ BYLI MALÍ..
Na nočním nebi spolu tancovali
hvězdička s hvězdičkou
byli vždycky jedničkou.

Že i slavný byli hvězdy
měly zlaté vesty.
Svítily jen v noci
měsíce měli ve své moci.

Svítil jim na bále
na nočním nebi
měl skoro namále
když ztratil zlaté korále.

A tak dvě hvězdičky
spolu zas randily.
Sviítily celičký
byli obě maličký.

Hodné sudičky

Kdysi dávno byli sestry
jmenovali se sudičky.
Byli lesní členy.
A super lidičky.

Uměli kouzlit
a uměli dávat.
Uměli věci skloubit
neměli špatných závad.

Pomáhali pro radost
a všude je bylo potřeba.
Pro jejich laskavost
více slov snad netřeba.

Jejich láska pomáhala
mnoho lidem v nesnázích.
Pravdivou pak nastávala
na každém jejich ze vztazích

Bojím se

Jak moc tě to sere?
No, prostě ti to vadí,
jo, je to nepříjemné…
…se děsíš, žes začal tak nevhodně,
…hnusně?

Jen si to přiznej, seremětooo!
už ani nemluvím o sobě,
říkám si Ty, abych nemusel přiznat chybu?
…ježiš, to je zas výlev.

Ale co maj říkat ty druhý,
co si spolu nepovídaj,
to jako v temnotě mysli na sebe
…zíraj?
A pak se zblázněj?
…možná, ne, jen to přijmou.

Jak druhý? Třeba jsi to jen ty,
sakra mluv o sobě,
prostě třeba to máš tak jen ty!

Asi ne, vždyť se dívám na lidi,
na lidi, do jejich očí,
na denní lidi, ty v tramvaji a na ulici.
Tam ještě jsou normální lidi,
choděj, dívaj se kolem a někdy i na ostatní,
a hledají, dívají se, snaží se pochopit,
to stejné jako já.
Jsou často jako já, jen je potřeba se dívat i na ně.
Pak cítíš, že tu nejsi sám, asi cítí, že tu nejsme sami.
A bolí je to, nepochopení druhých, nebo spíš sebe.

Jo, to ti vadí, že se nechápeš,
tedy mně to vadí,
ale jak to máme udělat,
jako bychom si otázkami připravovali odpověď.

Co tu vlastně máme, když na konci nebude nic,
nebo možná jen něco, ale určitě to nevezmu do ruky.
Nebude to mít žádný smysl, nepůjde to smyslem obsáhnout,
třeba hmatem, ani pohledem, už nikoho nepohladíš…

Tak to ti vadí…
mně to vadí, že potom už nepohladím?
A teď mám strach, že potom už nepohladím?
že pak už TO neřeknu?

A to mám větší strach teď pohladit a říct?
Co mi v tom brání? Teď můžu, potom to nepůjde.
To je přece komické, bojím se více strachu teď než ničeho potom?
A přece je to pravda, něco ve mně je špatně,
v nás všech, co se bojíme teď.
…proto jsme tak smutní.
My se bojíme.
Já se bojím.

…už tomu rozumíš?
Bojíš se, že nepřekonáš ten strach,
bojím se, že se budu jen bát,
a nežačnu žít, než život skončí.
Nikoho ten strach nezajímá…

Teď jdu spát, nasbírám sil,
a ráno si řeknu,
je tu nový den, mohu ho žít,
to je dobře, chci ho žít.
Každé ráno si to řeknu!

Zapiš si to do Slunce :)

Žížala a nemravné hry

Povídá žížala žížale
že tvářila se ospale.
Že byla zase venku
zmokla tam za chvilku.

Když zůstala tam do rána
z žížaly byla Montana
Uschla hezky na sluníčku
opustila svou dušičku.

A tak první žížala
všechno řekla všem.
Že žížala se vyspala
s bohem před nosem.

Že klidně duši opustila
opustila nás
udělala z něho pedofila
byl to její čas.

Divili se žížaly
že on to dovolil.
Žížalý hry nemravný
jí ještě povolil.